Vnímání je známé jako kroky vnímání včetně obsahu vnímání. Vnímání tedy zahrnuje nevědomé procesy, jako je filtrování a hodnocení podnětů, a vědomé procesy, jako je klasifikace a interpretace vnímání. Poruchy vnímání mohou mít psychologické nebo fyzické příčiny.
Co je vnímání?
Vnímání je známé jako kroky vnímání včetně obsahu vnímání. Vnímání tedy zahrnuje nevědomé procesy, jako je filtrování a hodnocení podnětů, a vědomé procesy, jako je klasifikace a interpretace vnímání. Lidské vnímání je charakterizováno řadou dílčích procesů. Smyslové buňky jsou první instancí vnímání. Podněty z vnějšího světa nebo z našeho vlastního těla se dostanou k těmto receptorům, přeměňují se na akční potenciály a cestují aferentními nervovými cestami do centrální nervový systém. Ne všechny podněty jsou zpracovány vůbec. Vnímání funguje s filtračními systémy, které slouží jako ochrana před přetížením stimulů. Pouze relevantní podněty se mohou vůbec dostat do lidského vědomí. Ve středu nervový systém, podněty jsou integrovány, sčítány, řazeny a v závěrečném kroku interpretovány. Proces vnímání zahrnuje všechny dílčí kroky procesu vnímání člověka. V širší definici vnímání také odkazuje na obsah vnímání, který je vždy subjektivní díky procesům hodnocení a filtrování. Vnímání určité situace nikdy neodpovídá objektivnímu dojmu, ale pouze subjektivizovanému dílčímu aspektu reality. Vnímání tak nastiňuje jednotlivé kroky, které vedou k tomuto dílčímu aspektu reality v lidském vědomí.
Funkce a úkol
Vnímání spočívá v nevědomých procesech individuálního vnímání nebo zpracování informací. Ve vědomí jednotlivce tyto procesy vedou k imaginárním obrazům vnímaných dílčích aspektů. Vnímání tedy vede k nedobrovolnému a nevědomému způsobu výběru, strukturování a klasifikace vnímání. Vnímání tedy odpovídá selektivně-subjektivnímu inventáři situací vnějšího prostředí. Spolu se subjektivním obsahem vnímání tento termín odkazuje na neurofyziologický základ smyslového vnímání. Mentální zpracování vnímání odpovídá pozornému směrování, rozpoznávání, souzení a subsumování ve smyslu poznání. Vnímání však zahrnuje i nevědomé a emoční procesy při zpracování vnímání, které lze shrnout pod pojem senzace. Jako pojem bylo vnímání nejprve aplikováno na Stoa k označení jasného a neomylného vnímání. René Descartes přijal termín jako perceptio ab imaginatione et a sensibus, což znamená uchopení pomocí představivosti a smyslů. Termín ovlivňoval empirismus a senzualismus a odpovídal v nejširším smyslu smyslovému vnímání. George Berkeley vytvořil pojem „být, je vnímat“, čímž spojil samotný život s konceptem vnímání. Gottfried Wilhelm Leibniz nejprve použil koncept malého vnímání, které se vyskytuje pod prahem vědomí. Pro Immanuela Kanta bylo vnímání podformou představivosti, která mění subjektivní stav jedince. U Johanna Friedricha Herbarta prošel koncept vnímání obratem, protože ho použil k označení příjmu toho, co je vnímáno smyslně. V dnešním chápání vnímání na jedné straně zahrnuje percepční řetězec a skládá se tedy z příchozího podnětu, transdukce, zpracování, vnímání, rozpoznávání a akce. Na druhou stranu dnešní termín zahrnuje také poznání vnímaného, a zahrnuje tak filtrovací efekty, kontextovou závislost a zkušenostní vliv. V biologickém smyslu vnímání odpovídá jak příjmu a zpracování smyslových informací a podnětů, tak zpracování a interpretaci těchto podnětů. Senzorické podněty nejsou vjemy, dokud neprocházejí kognitivním subjektivním zpracováním.
Nemoci a stížnosti
Vnímání má klinický význam, pouze pokud je patologicky pozměněno. Taková změna může být způsobena fyziologickými příčinami, ale může být také čistě psychologická. Psychologické příčiny odkazují na zkreslené vnímání. Vzorce nemocí, jako je paranoia a deprese jsou charakterizovány takovými. Protože vnímání je charakterizováno subjektivními filtry, může psychologická příčina patologických vjemů odpovídat například traumatizující zkušenosti. Podněty jsou filtrovány a interpretovány na základě předchozích zkušeností. Zkreslení vnímání tak může odpovídat například extrémně pesimistickému pohledu na svět, který umožňuje vstup primárně špatných dojmů z reality do vědomí postižené osoby a podporuje tak deprese. K narušení vnímání se říká, že jakmile se subjektivní vnímání jedince extrémně liší od objektivní reality. Zkreslení vnímání charakterizuje například klinické obrazy jako např anorexie. Fyziologickými příčinami narušeného vnímání jsou na druhé straně především neurologické poruchy nebo nemoci. Jako první instance vnímání jsou smyslové buňky spojeny s centrálem nervový systém přes aferentní nervy. Pokud jsou tyto aferentní nervové dráhy poškozeny v průběhu traumatu, nádorového onemocnění, zánětnebo degenerace, pak může dojít k necitlivosti. Na kůženapříklad takový pocit nepohodlí může odpovídat narušenému studený-hotový pocit nebo necitlivost. Kromě lézí aferentních drah byly zjištěny i léze v mozek může také narušit zpracování podnětů. Takové léze mohou být výsledkem například nemocí, jako je roztroušená skleróza. Mrtvice nebo nádory v centrálním nervovém systému mohou také změnit vnímání nebo dokonce znemožnit. Fyziologické poruchy vnímání se někdy projeví i po použití drogy, Například, některé drogy obsahují látky, které se mohou stát aktivními jako neurotransmitery. Halucinace užívání různých drog může proto doprovázet různé senzorické systémy. Příčiny zhoršeného vnímání proto mohou být rozmanité a vždy vyžadují lékařské objasnění. Během tohoto objasnění se nejprve určí, zda je narušené vnímání způsobeno fyzickou nebo psychickou příčinou.
