Psychoanalýza je a psychoterapie a také psychologická teorie. Byl založen Sigmundem Freudem a je předchůdcem hloubkové psychologie.
Co je to psychoanalýza?
Psychoanalýza je a psychoterapie a také psychologická teorie. Byl založen Sigmundem Freudem a je předchůdcem hloubkové psychologie. Psychoanalýzu lze rozdělit do tří oblastí. Z vědeckého hlediska se psychoanalýza zabývá psychickými procesy v bezvědomí. Četné různé psychoanalytické školy vědecky vyvinuly Freudovy teorie a přidaly k nim různé koncepty. Známými nástupci Freuda jsou například Melanie Kleinová, průkopnice v oblasti dětské psychoanalýzy a teorie objektových vztahů, nebo Heinz Kohut, zakladatel autopsychologického směru psychoanalýzy. Psychoanalýzu lze také zvážit metodicky. Vyvinula vlastní metody studia lidské psychiky. Psychoanalýza si však získala skutečnou popularitu i mezi běžnou populací pouze jako terapeutická metoda. Tím na rozdíl od psychoanalýzy behaviorální terapie, tvrdí, že chápe příčinu psychického utrpení a uzdravuje ho.
Ošetření a terapie
Základem psychoanalýzy jako terapeutické metody je to, že současný psychologický vývoj člověka je založen na zkušenostech z minulosti. To znamená, že všechny touhy, touhy, potřeby a pocity, které člověk dnes má, jsou spojeny s událostmi z jeho minulého života. Tyto příčinné souvislosti však ovlivňují chování spíše na nevědomé úrovni a samotná osoba je málokdy vnímá. Podle psychoanalýzy má každý člověk nevědomou mysl, která má velký vliv na jednání a myšlení jednotlivce. Bezvědomí se účastní zejména duševních problémů a duševních chorob. Freudův požadavek na psychoterapie bylo uvést do vědomí tyto nevědomé části, které denně ovlivňují lidi v jejich činech a myšlenkách. Psychoanalýza je tedy odhalením terapie. Myšlenkou zvyšování povědomí je, že při pohledu na jejich nevědomé souvislosti stav, může pacient zažít vhled a porozumění. Cílem psychoanalýzy je přetvořit a restrukturalizovat osobnost pacienta tak, aby vlastnosti, které přispívají k udržení poruchy, ztratily vliv. K dosažení tohoto cíle je k dispozici řada metod léčby. Klasická psychoanalýza je dlouhodobý postup se třemi až pěti hodinovými sezeními týdně. Během těchto sezení leží pacient na gauči a mluví všechno, co mu přijde na mysl. Tomu se říká „bezplatné sdružení“. Analytik poslouchá a nabízí pacientům interpretace těchto asociací. Klasická psychoanalýza zahrnuje až 300 sezení a může trvat několik let. Dnes se tento postup používá jen zřídka kvůli jeho vysoké ceně, ale byl doporučen Freudem zejména pro léčbu hlubokých a dlouhodobých psychologických poruch. Méně časově náročné jsou střednědobé psychoanalytické terapie procedury, jako je dynamická psychoterapie, hloubková psychologie založená na psychoterapii nebo dlouhodobější léčba zastavení. Tyto metody mají tendenci být zaměřeny na konflikty, tj. Neexistuje žádná volná asociace, ale terapeut se zaměřuje na konflikt s pacientem zde a teď s ohledem na původní původní konflikty. Pozitivní účinek hloubkových psychologických metod byl vědecky prokázán, zejména v deprese, panické poruchy, hraniční poruchy a posttraumatické stres poruchy. Krátkodobé analytické terapie jsou vhodné pro krátkodobou krizovou intervenci a urgentní léčbu. To zahrnuje maximálně 25 sezení. Pacient a analytik se soustředí na vypracování a vyjasnění střetu. Známý je krátký psychoanalytický postup terapie podle Michaela Balinta.
Diagnostika a metody vyšetřování
Diagnóza ve formě počátečního rozhovoru předchází každé psychoanalýze. Hlavním účelem je zjistit, zda je pacient se svým problémem vůbec vhodný pro psychoanalýzu. Důraz je kladen na procesy přenosu a protipřenosu typické pro psychoanalýzu. Terapeut sám je spíše zúčastněným pozorovatelem než vůdcem konverzace. Měl by zaznamenávat životní okolnosti pacienta a brát v úvahu jeho životní vývoj. Jako počáteční anamnéza se používají různé postupy. Interakční rozhovor podle Balinta má kromě výše zmíněného cíle také požadavek zdůraznit časové souvislosti mezi vyskytujícími se příznaky a životně historickými událostmi. Psychoanalytický úvodní rozhovor podle Argelandera se více zaměřuje na záznam nevědomých zpráv a výrazů pacienta. Z toho lze potom vyvodit závěry o dřívějších zkušenostech. Historie života a biografická data zde hrají zanedbatelnou roli. Hloubkově psychologická biografická anamnéza podle Dührsena a Rudolfa si klade za cíl co nejúplněji zaznamenat psychosociální a vývojové psychologické faktory ze současného i minulého života pacienta. Pacient zdravotní historie a životní příběh, stejně jako aktuální společenská životní situace. Pomocí strukturálního rozhovoru podle Kernberga je třeba rozlišovat mezi třemi hlavními typy organizace osobnosti. Za tímto účelem se stanoví neurotická funkční úroveň, hraniční funkční úroveň a psychotická funkční úroveň. Zkušenost pacienta s nemocí a očekávání léčby lze posoudit pomocí diagnostického rozhovoru pro operacionalizovanou psychodynamickou diagnózu. Nastavení, v němž jsou rozhovory prováděny, je obvykle velmi podobné. Každý z těchto rozhovorů trvá přibližně jednu hodinu. Základní cíle, jako je zahájení terapeutického vztahu a hodnocení kauzálních konfliktů, jsou také stejné. Zaměření rozhovorů se však velmi liší. Jako alternativu k rozhovorům lze pro diagnostiku použít také biografickou anamnézu. Zaznamenaný psychologický, lékařský a sociální vývoj poskytuje terapeutovi komplexní přehled o celém osobnostním vývoji pacienta.
