Disociativní porucha: popis
Disociativní porucha je komplexní psychologický jev. V reakci na nesnesitelnou zkušenost postižení vyprázdní vzpomínky na ni až do bodu vymazání své vlastní identity.
Zdraví lidé vnímají své „já“ jako jednotu myšlenek, činů a pocitů. U disociativní poruchy se tento stabilní obraz vlastní identity rozpadá. Odtud pochází termín disociace (lat. pro oddělení, rozpad).
Takové rozštěpení vědomí je obvykle spojeno s traumatickým zážitkem nebo vážnými konflikty. Disociativní porucha se často vyskytuje současně s jinými duševními poruchami, jako je deprese, schizofrenie nebo hraniční porucha osobnosti.
Ve většině případů se disociativní poruchy poprvé objevují před 30. rokem života. Ženy jsou postiženy třikrát častěji než muži. Odhaduje se, že disociativní poruchou trpí 1.4 až 4.6 procenta populace.
Mezi disociativní poruchy patří následující poruchy:
Disociativní amnézie.
To se týká částečné nebo úplné ztráty paměti související s traumatickými událostmi.
Ve velmi vzácných případech vede disociativní amnézie ke ztrátě paměti na celý dosavadní život.
Odhaduje se, že riziko vzniku disociativní amnézie během života je sedm procent.
Disociativní fuga
Postižený, vyvolaný stresující událostí, náhle opustí svůj domov nebo pracoviště a přijme novou identitu (fuga = útěk). Už si nepamatuje svůj předchozí život (amnézie). Pokud se později vrátí ke svému starému životu, obvykle si na svůj odchod a intermezzu v jiné identitě nevzpomíná.
Riziko této disociativní poruchy během života je pouze 0.2 procenta, odhadují odborníci.
Disociativní stupor
Postižení jedinci se pohybují málo nebo vůbec, přestávají mluvit a nereagují na světlo, zvuk ani dotek. V tomto stavu s nimi není možné navázat kontakt. Člověk však není v bezvědomí, protože svaly nejsou ochablé a oči se pohybují. Příznaky disociativní strnulosti nejsou způsobeny organickými problémy, ale psychickým stresem.
Disociativní stupor se vyskytuje zřídka. Odborníci naznačují, že tato disociativní porucha se během života vyskytuje u 0.05 až 0.2 procenta populace.
Disociativní pohybové poruchy
Postižené osoby již například nemohou volně stát nebo chodit, mají problémy s koordinací nebo již nemohou artikulovat. Paralýza je také možná. Příznaky se mohou velmi podobat příznakům neurologických poruch, což může ztěžovat diagnostiku.
Disociativní citlivost a smyslové poruchy.
Při disociativních poruchách citlivosti a čití dochází buď ke ztrátě normálního vjemu kůže v určitých oblastech těla nebo na celém těle. Případně postižení jedinci jsou pouze částečně schopni smyslového vnímání (jako je vidění, čich, sluch) nebo toho nejsou schopni vůbec.
Frekvence disociativních pohybových, smyslových a čicích poruch se odhaduje asi na 0.3 procenta. Ženy jím bohužel trpí častěji než muži.
Disociativní záchvaty
Disociativní záchvaty jsou psychogenní záchvaty, které mají často specifický situační spouštěč (např. stresová situace). Silně připomínají epileptické záchvaty, ale v několika ohledech se od nich liší. Například mají opožděný (protrahovaný) nástup s pomalým nástupem, zatímco epileptické záchvaty jsou charakterizovány náhlým nástupem. Disociativní záchvaty navíc nejsou po dobu trvání záchvatu provázeny ztrátou paměti – epileptické záchvaty ano.
Disociativní porucha identity (mnohočetná porucha osobnosti)
Disociativní porucha identity je nejzávažnější formou disociativní poruchy. Je také známá jako „mnohočetná porucha osobnosti“.
Osobnost postiženého je rozdělena do různých částí. Každá část má svou vlastní individuální paměť, preference a vzorce chování. Různé části osobnosti se od sebe často velmi liší. Nikdy se také neobjevují současně, ale střídají se – a nic o sobě nevědí.
V mnoha případech je disociativní porucha osobnosti výsledkem těžkých zkušeností se zneužíváním.
Více o tématu se dočtete v článku Mnohočetná porucha osobnosti.
Disociativní porucha: příznaky
Disociativní poruchy se mohou projevovat různě v závislosti na jejich formě a často u jednotlivých pacientů.
Příznaky disociativní poruchy se také mohou u jedné a téže osoby z jednoho okamžiku na druhý změnit. Často se také liší v závažnosti v závislosti na denní době. Stresové situace mohou navíc disociativní poruchu zhoršit.
Disociativní porucha se může projevit i sebepoškozujícím chováním. Někteří pacienti si například způsobí řezné rány nebo popáleniny, aby se z disociativního stavu vrátili zpět do reality.
Společné znaky disociativních poruch
Ačkoli se příznaky různých disociativních poruch velmi liší, od ztráty paměti až po fyzické příznaky, sdílejí dvě charakteristiky:
Podle Mezinárodní klasifikace duševních poruch (MKN-10) není u disociativních poruch přítomna žádná fyzická nemoc, která by mohla vysvětlit příznaky. A mezi symptomy a stresujícími událostmi nebo problémy existuje přesvědčivý časový vztah.
Disociativní porucha: příčiny a rizikové faktory.
Disociativní porucha se obvykle vyskytuje v kontextu traumatických životních zkušeností. Těžké stresové situace, jako jsou nehody, přírodní katastrofy nebo týrání, zahlcují psychiku. Příznaky disociativní poruchy jsou stresovou reakcí na toto přetížení.
Negativní zážitky mohou mít také biologické účinky: Silný stres může změnit struktury v mozku. Příliš mnoho stresového hormonu kortizolu například poškozuje hipokampus, který je nezbytný pro naše vzpomínky.
Vědci také předpokládají vrozený sklon k disociativním poruchám. Role genů však dosud nebyla jednoznačně objasněna.
Disociativní poruchy jsou někdy označovány jako konverzní poruchy, protože duševní obsah je transponován do fyzického. Tento mechanismus se nazývá „konverze“.
Disociativní porucha: příčiny různých forem
Jak přesně se vyvíjejí různé disociativní poruchy, je předmětem výzkumu. Například rozdělení vědomí (disociace) je považováno za příčinu amnézie a fugy. Stresující nebo traumatické zážitky lze tímto způsobem uložit tak, že již nejsou pro postiženého dostupné. Odborníci předpokládají, že jde o ochranný mechanismus. Pokud psychika nedokáže situaci zpracovat, protože je příliš ohrožující, uleví si disociací.
Za příčinu mnohočetné poruchy osobnosti (disociativní porucha identity) jsou považovány především těžké zkušenosti se zneužíváním v dětství. Rozdělení na různé osobnosti je ochranou proti takovým nesnesitelným zkušenostem.
Disociativní porucha: rizikové faktory
Náchylnost k disociativní poruše se zvyšuje, pokud tělo není dostatečně zásobeno vším, co potřebuje. Proto může být disociativní porucha spuštěna nedostatkem spánku, nedostatečným pitím nebo nedostatkem pohybu.
Disociativní porucha: vyšetření a diagnostika
Pro diagnostiku disociativní poruchy jsou důležité příznaky, které postižený sdělí lékaři/terapeutovi při vstupní konzultaci (anamnéze). Lékař/terapeut může také klást specifické otázky, jako například:
- Chybí vám vzpomínky na určitá období vašeho života?
- Ocitnete se někdy na místech, aniž byste věděli, jak jste se tam dostali?
- Máte někdy dojem, že jste udělali něco, co si nepamatujete? Nacházíte například u vás doma věci, o kterých nevíte, jak se tam dostaly?
- Máte někdy pocit, že jste úplně jiný člověk?
Lékař/terapeut může také při diskuzi o anamnéze využít speciální dotazníky nebo předem definované diskusní pokyny („diagnostické rozhovory“).
Při rozhovoru lékař/terapeut věnuje pozornost možným známkám disociativní poruchy u pacienta. Například časté výpadky paměti projevované pacientem během návštěv terapeuta/lékaře mohou naznačovat disociativní poruchu.
Vyloučení organických příčin
Disociativní porucha může být diagnostikována pouze tehdy, pokud lze vyloučit organické příčiny symptomů. Známky jako záchvaty, poruchy hybnosti nebo smyslové poruchy totiž mohou vyvolat například i epilepsii, migrénu nebo mozkové nádory.
Z tohoto důvodu lékař kontroluje například pacientovy zrakové, čichové a chuťové nervy, jeho pohyby a reflexy. V některých případech se pomocí počítačové tomografie (CT) zhotovují také detailní řezy mozkem.
U nezletilých lékař pátrá mimo jiné i po možných známkách špatného zacházení nebo týrání.
