Co je fáze vzdoru?
Fáze vzdoru popisuje určitou fázi vývoje u dětí, kterou prožívají děti od dvou let s různou intenzitou. Ve vzácných případech nedochází k vzdorující fázi v důsledku sociálních okolností. Během fáze vzdoru se chování dítěte mění, testuje, kam až může s vlastní vůlí zajít, testuje se jeho vlastní rozsah akce a dítě reaguje na odpor. Reakce na odpor je popsána jako vzdorná reakce a lze ji vyjádřit hlasitým křikem a pláčem. V tomto procesu se některé děti obracejí a je těžké se uklidnit.
Co mohu jako rodič / rodič udělat proti vzdorující fázi?
Fáze vzdoru je velmi důležitá pro rozvoj osobnosti dítěte, emoční vývoj a pro rozvoj ega. Z tohoto důvodu by rodiče měli správně reagovat na vzdorující útoky svých dětí, aby jim poskytli vhodný rámec a nevyvolávali nové nekontrolované vzdorné reakce, ale aby našli východisko z této fáze. Rodiče by měli nechat své dítě, aby to vyzkoušelo, pokud to situace umožňuje, a tak si dítě může upevnit sebevědomí a získat vlastní zkušenosti.
To dává dítěti příležitost učit se samo a ne vždy se setká s „ne“ rodičů, když chce něco vyzkoušet. To platí pouze pro situace, které jsou pro dítě zcela neškodné, a pro věci, které nemají pro rodiče velkou hodnotu - pokud tomu tak není, měli by rodiče dát dítěti jasné „ne“. Je-li dítěti prokázáno, jaké jsou jeho limity, je důležité nepoddávat se jeho vůli, i když bude hlasitá a bude naštvaná.
Děti potřebují jasná omezení a pravidla, která je třeba dodržovat, jinak se dítě rychle naučí, jaké chování musí projevovat, aby si s vlastní vůlí vystačilo se svými rodiči. Dítěti musí být zcela jasné, jakých pravidel se musí řídit, tato pravidla by měla nejen vždy platit, ale jejich dodržování musí být vyžadováno stejně u všech pečovatelů. Mnoho rodičů své děti velmi dobře zná a ví, kdy často může dojít k vzdorovitým reakcím dětí.
Je vhodné vyhnout se nebo zmírnit takové situace, které u dítěte vyvolávají násilné reakce, aby tak chránily sebe i dítě, protože takové extrémní vzdorné reakce mohou být u dítěte často vyvolány strachem. Dítě samo není schopno pojmenovat strach, a proto jsou rodiče povzbuzováni, aby pečlivě sledovali chování dítěte. Pokud došlo k silnému záchvatu vzteku, je velmi důležité, aby samotní rodiče zůstali v klidu.
To zahrnuje, že se nenechají unést hněvem dítěte a začnou dítě křičet, nadávat mu nebo ho trestat. Úkolem rodičů je jít dobrým příkladem a vysvětlit dítěti po útoku, že některé výrazy jsou tabu. Aby člověk v takové vzdorné situaci zůstal klidný, musí se zhluboka nadechnout, nebrat osobně reakci dítěte a setkat se s dítětem s empatií.
Často pomůže, když vezmete dítě na ruce, protože pak napětí zmizí a dítě se uklidní. Dále je možné po záchvatu nebo předtím, než dítě slepě k záchvatu dojde, rozptýlit dítě, například jeho oblíbenou plyšovou hračkou nebo jinou vzrušující situací, díky které dítě zapomene na skutečný problém. Taková esa v rukávu, která s velkou pravděpodobností uklidní dítě, se obzvláště doporučují, pokud se s dítětem pohybujete na veřejnosti a nechcete přitahovat pozornost.
O skutečné vzdorné fázi se obvykle mluví pouze u dětí ve věku od dvou let, ale podobné chování, jako je nekontrolovaný pláč, lze pozorovat iu kojenců. V prvním roce života děti upozorňují na své potřeby slovními projevy, které musí rodiče uspokojit. Plačící dítě tedy není aktem vzdoru namířeným proti zákazu rodičů, ale spíše upozorněním na potřeby, které musí být uspokojeny, aby přežily.
Rodiče by na rozdíl od staršího dítěte se skutečným záchvatem vzrušení měli na chování dítěte reagovat co nejrychleji. Rychlá reakce na chování dítěte podporuje pouto mezi rodiči a dětmi a posiluje základní důvěru dítěte. Až na konci prvního roku života se děti naučí, že jejich chování může ovlivnit činnost dospělých. Nyní jsou děti schopné plakat cíleněji vyjádřit své základní potřeby a požadovat kojení.
První výkřiky navíc vyjadřují hněv dítěte. Například pokud vezmete dětem hračku nebo něco podobného, začnou brečet, protože se situace proti jejich vůli změnila. Tento pláč vyjadřuje bezmocnost dětí.
Proto je tato reakce popsána spíše jako hněv než vzdor. Ve věku dvou let si děti začínají rozvíjet vlastní vůli. Pokud je to v rozporu s názorem rodičů, může to vést k vzteku.
Dříve bylo přežití dítěte zajištěno péčí, stravou a ochranou rodičů, aniž by si dítě muselo dávat vlastní hlava skrz to. Nyní, ve věku dvou let, dítě dosáhlo stadia vývoje, ve kterém má své vlastní nápady a chce je předat rodičům. Poprvé se dítě začíná oddělovat a praktikovat, co znamená mít vlastní vůli.
Ve věku dvou let mají děti své vlastní nápady a myšlenky, které ještě nejsou schopny transformovat do jazyka, kterému dospělí vždy rozumějí. Dítě chápe mnoho věcí ze svého prostředí, ale ještě se nedokáže adekvátně slovně vyjádřit. V tomto věku tedy mohou vzplanutí vzejít velmi rychle, protože dítě se cítí křikem, pláčem, kopáním nebo nárazem do vzduchu.
Většinou se jedná o výbuchy hněvu a vzteku, které se objevují náhle a intenzivně, ale mizí stejně rychle, jak přišly. Ve věku tří let chce dítě být na jedné straně samostatnější a snaží se toho udělat hodně samo, na druhé straně touží po rodičovské péči, lásce a bezpečí. Ve snaze o samostatnost děti postupně objevují svá přání a preference, a proto je pro rodiče velmi obtížné předvídat přání dětí.
Dítě objevuje svou vlastní vůli, což nevyhnutelně vede k tomu, že dítě chce věci nebo věci, které mu rodiče zakazují nebo které dítě není schopno dělat. Z tohoto důvodu mohou nastat násilné záchvaty vzteku a výbuchy vzteku, aniž by rodiče měli předtuchu. Může se stát, že maličkosti, které jsou dítěti zakázané, způsobují u dítěte silné reakce.
V tomto věku takové záchvaty a záchvaty slz vyplývají z frustrace, protože dítě chce dosáhnout něčeho, čeho v tomto věku často ještě není schopno. Pro vývoj je velmi důležitá fáze, ve které si děti chtějí dělat všechno samy a ještě se jim ve všem nedaří, protože se poprvé pohybují nezávisle na rodičích. V této nové fázi života chtějí děti sami prozkoumat prostředí, které je doprovázeno zvýšenou fyzickou aktivitou.
Ve věku čtyř let se v závislosti na dítěti mohou od fáze tříletých dětí vyvinout vzdorné reakce. Od dítěte k dítěti je velmi individuální, když dítě prochází každou fází a jak dlouho trvá. Děti ve čtyřech letech již mohou chodit a mluvit, což je odlišuje od dětí, které vyžadují nepřetržitou péči.
Děti nyní získaly určitou míru samostatnosti a chtějí ji postupně zvyšovat. Přitom však narážejí na limity stanovené rodiči na jedné straně pro vzdělávání dítěte nebo pro jeho ochranu před nebezpečím, na druhé straně tyto limity existují kvůli fyzickému vývoji, který ještě není úplný. Tyto limity mohou u některých dětí způsobit reakce, jako je vzdor nebo hněv, a to i ve čtvrtém roce života.
Za normálních okolností se však záchvaty vzteku a vzdoru od čtyř let významně snižují, protože se výrazně zlepšují jazykové schopnosti a prostor pro akci dětí. Děti v pátém roce života obvykle nemají téměř žádné vzdorné záchvaty nebo silně nekontrolované výbuchy vzteku. Dítě je jazykově a také emocionálně vyvinuté do té míry, že dokáže dodržovat pravidla a také částečně porozumět a vidět.
Pokud však děti nezažijí hranice svých rodičů, může to vést k tomu, že děti budou nadále zažívat vzdorné reakce a výbuchy vzteku. Naučili se, že toto chování má požadovaný účinek na rodiče a využívá ho. Takové výbuchy nebo záchvaty nemají nic společného s frustrací, jako v kojeneckém věku, ale jsou používány vědomě a účelně pro jejich vlastní touhy. Děti jsou vůči rodičům tak silné a často s nimi dosahují své vůle, takže záchvaty vzteku s přibývajícím věkem neklesají, ale jsou udržovány.
Ve fázi vzdoru ve věku 6 let je to podobné jako v pěti letech. Za normálních okolností, se správnou a důslednou výchovou, by mělo dítě odhodit své záchvaty vzteku, protože je nyní ve vývoji tak pokročilé, že může slovně vyjádřit, co chce, a také motorické dovednosti jsou tak pokročilé že dosáhne toho, co si předsevzal. Pokud se však záchvaty vzteku vyskytují i nadále, je možné, že se dítě naučilo, že dostává od rodičů to, co chce, nebo že se tak chová z nejistoty a nadměrných požadavků.
Taková nadměrná poptávka nebo strach může doprovázet školu vchod a nová životní situace. Pokud děti dříve měly málo kontakt se svými vrstevníky, mohou být také přemoženy školní třídou, protože vrstevníci se chovají k dítěti odlišně než k dospělým, a to se musí dítě naučit poprvé. Dále se může stát, že dítě, pokud mu rodiče dosud neurčilo limity, nyní zažívá limity a pravidla, které musí poprvé ve škole dodržovat. Na začátku to může vést k vzdoru nebo útokům hněvu, ale pokud je pedagog důsledný, netrvají dlouho.
