Stručné shrnutí
- Popis: Sebepoškozující chování (SVV), při kterém se postižení úmyslně zraňují (např. poškrábáním kůže na pažích).
- Příčiny: Obvykle je důvodem chování dlouhodobý psychický stres (např. konflikty v rodině) nebo nemoc (např. hraniční porucha, deprese).
- Příznaky: Například rány, štípnutí, popáleniny na těle (většinou na rukou a nohou), modřiny, jizvy, poruchy spánku, změny nálad
- Léčba: Lékař nejprve ošetří rány, poté vyšetří psychické příčiny a zvolí vhodnou psychoterapii. V některých případech lékař předepisuje psychofarmaka.
- Diagnostika: Diskuse s lékařem, fyzikální vyšetření (např. posouzení ran a jizev).
Co je sebepoškozující chování?
Sebepoškozování – také sebepoškozování nebo autoagresivní chování nebo autoagrese (autoagrese) či artefaktová akce – popisuje různé chování a jednání, při kterých se postižené osoby záměrně opakovaně zraňují nebo si způsobují rány.
Nejčastějším způsobem sebepoškozování je tzv. rýhování – pořezání nebo pořezání kůže předloktí nebo nohou ostrými předměty, jako jsou nože, rozbité sklo nebo žiletky. Nejedná se o život ohrožující rány, ale o malá až středně těžká poranění kůže nebo tkáňového povrchu těla.
V MKN-10, Mezinárodní klasifikace nemocí a zdravotních problémů, není sebepoškozující chování klasifikováno jako samostatná nemoc. Je považováno za „úmyslné sebepoškození blíže nespecifikovaným způsobem“.
Sebepoškozující chování lze často připsat dlouhodobému emočnímu stresu a často se vyskytuje ve spojení s jinými duševními chorobami, jako je hraniční porucha osobnosti nebo deprese. Podle výzkumu se každý čtvrtý dospívající do 18 let alespoň jednou sebezraní.
„Psaní“ se často používá jako synonymum pro sebepoškozující chování, protože je to nejběžnější metoda sebepoškozování.
Jaké jsou příčiny sebepoškozování?
K sebepoškozujícímu chování obvykle dochází v důsledku dlouhodobého emočního stresu, jako je problematický vztah mezi rodiči a dítětem nebo časté konflikty s vrstevníky. Méně často se chování vyskytuje během akutního emočního stresu, jako je rozvod rodičů, rozchod nebo školní problémy.
- Hraniční porucha osobnosti
- Deprese
- Poruchy příjmu potravy, jako je bulimie nervosa (bulimie) nebo anorexia nervosa (anorexie)
- Posttraumatické stresové poruchy (PTSD)
- Obsedantně-kompulzivní porucha
- Zneužívání návykových látek
- Úzkostné poruchy
- Porucha sociálního chování
Autoagresivní chování obvykle začíná v adolescenci mezi dvanáctým a patnáctým rokem, i když v některých případech začíná mnohem dříve. Méně často se autoagrese vyskytuje u dospělých. Nejzajímavější je ventil, který uvolňuje silné vnitřní napětí. Sebepoškozováním pociťují pocit úlevy.
Nebo sebezranění slouží jako sebetrestání, protože trpící jsou na sebe naštvaní. Někteří se časem stanou na tomto stavu „závislí“ a znovu a znovu si ubližují.
Sebezraňování („sebepoškozování“) způsobuje přerušení nebo úlevu od intenzivně nepříjemného emočního stavu. Sebepoškozující chování tak pro postižené slouží jako jakási copingová strategie. Není neobvyklé, že se sebepoškozující chování „naučí“ a napodobují jiní adolescenti (např. přátelé nebo spolužáci): dospívající přijímají sebepoškozující činy od ostatních.
Zde je třeba zmínit roli internetu. Zde si postižení mezi sebou vyměňují informace o sebepoškozujícím chování. To může vést k sociálnímu přijetí a „normalizaci“ chování.
Kdo je konkrétně postižen?
Nejčastěji jsou autoagresí postiženi adolescenti (méně často i malé děti) s psychickými problémy. V Německu se asi 25 procent adolescentů sebepoškodí jednou za život; celosvětově je asi 19 procent dospívající populace postiženo sebepoškozujícím chováním.
Zvýšené riziko sebepoškozujícího chování mají zejména dívky a mladé ženy ve věku od 15 do XNUMX let. Částečně je to dáno tím, že dívky mají tendenci častěji směřovat negativní pocity dovnitř, proti sobě. Častěji je také postihuje deprese a úzkost, což zvyšuje riziko sebepoškozujících činů.
Jak se sebepoškozující chování projevuje?
Sebepoškozující chování a související příznaky se projevují mnoha způsoby. Nejběžnějším typem je však „škrábání“ nebo „řezání“. Jedná se o opakované řezání vlastního těla ostrými předměty, jako jsou žiletky, nože, jehly nebo rozbité sklo.
Existuje však mnoho dalších typů sebepoškozování, jako je například uhašení hořící cigarety na paži, dotýkání se horkých desek sporáku nebo odřezávání určitých částí těla. Není neobvyklé, že postižení používají více sebepoškozujících metod, které se v průběhu času mění.
Patří mezi ně:
- škrábou se bolavé nebo krvavé
- @ poškrábání nebo pořezání ostrými předměty
- udeřit nebo narazit do tvrdých předmětů
- štípání se
- kousnout se
- spálit se
- spálit se (např. kyselinami)
- vytrhávání vlasů
- nadměrné kousání nehtů
- uškrcení určitých částí těla
- Pokusy zlomit kosti
- Záměrné požití škodlivých látek (např. zkažené potraviny nebo čisticí prostředky)
Nejčastěji zraněné oblasti těla jsou:
- Předloktí
- Zápěstí
- Paže
- Stehna
Méně často dochází k poranění hrudníku, břicha, obličeje nebo oblasti genitálií. Poranění jsou navíc obvykle stejné hloubky, seskupená, v paralelních řadách nebo symetricky viditelná na povrchu kůže (také ve formě písmen nebo slov). Není neobvyklé, že tyto rány mají za následek jizvy, které se nazývají jizvy po sebepoškození nebo SVV jizvy.
Často mají lidé s SVV poruchy spánku. Stahují se a zanedbávají kontakt s přáteli a také koníčky, kterým se dříve věnovali. Často se postižení snaží z hanby skrýt svá zranění a zranění na těle.
- Časté zamykání v pokoji nebo koupelně
- Zanedbávání vlastních zájmů (např. setkání s přáteli)
- Skladování žiletek, nožů nebo jiných ostrých předmětů
- Řezy na těle (obvykle na předloktí)
- Popáleniny nebo stehy (např. od jehel)
- Modřiny na těle
- Odřeniny (zejména na kolenou nebo loktech)
Jak stanoví lékař diagnózu?
Sebepoškozující chování je příznak, který se může objevit v souvislosti s různými duševními poruchami, ale i nezávisle na nich. Při podezření na sebepoškozující chování je prvním kontaktem praktický lékař. V případě potřeby odešle pacienta ke specialistovi.
Specialista na psychiatrii nebo dětskou a dorostovou psychiatrii posoudí, zda je chování založeno na duševní nemoci.
Lékař poté prohlédne poraněné části těla a hledá případné abnormality (např. jsou rány stejně hluboké, seskupené, v rovnoběžných řadách nebo symetricky viditelné na povrchu kůže?).
Pokud máte podezření, že se přítel nebo milovaný člověk sebepoškozuje, kontaktujte svého lékaře primární péče, odborníka na duševní zdraví nebo psychoterapeuta.
Co se dá dělat s autoagresí?
Léčba ran
Nejprve lékař ošetří rány osoby. Pořezaná nebo popálená rána vždy vyžaduje okamžité lékařské ošetření. Zde je riziko infekce rány velmi vysoké. Lékař také čistí a ošetřuje povrchová poranění (např. dezinfekcí rány, přiložením obvazu na ránu).
Pokud jste sami postiženi, nebojte se jít s ranami k lékaři, aby se o ně postaral a nenakazily se.
Psychosociální léčba
Jako zvláště účinná se ukázala například kognitivně behaviorální terapie. Lidé s autoagresí se zde učí novým strategiím zvládání, aby mohli lépe reagovat na stresové situace a ovládat své emoce. Postižení se učí analyzovat možné spouštěče sebepoškozujícího chování, aby je včas rozpoznali a reagovali na ně.
Relaxační techniky jako jóga, dechová cvičení nebo progresivní svalová relaxace pomáhají postiženým v terapii zmírnit tlak.
Pokud je sebepoškozování založeno na závažném duševním onemocnění (např. deprese, hraniční porucha osobnosti), může lékař kromě psychoterapie předepsat i psychofarmaka. Zejména v případě dospívajících by se do léčby měli zapojit rodiče a další pečovatelé. Pokud používají i behaviorální terapeutická opatření, obvykle to významně přispívá k úspěšné léčbě.
Odstranění jizev
Podle toho, jak je rána hluboká nebo velká, zůstávají jizvy, které jsou více či méně viditelné. Ty postiženému znovu a znovu připomínají jeho dřívější chování, za které se často stydí. Z tohoto důvodu si mnoho postižených nechává lékařem odstranit jizvy.
K tomuto účelu lze využít různé metody, jako je dermabraze (obroušení svrchní vrstvy kůže), mikrojehlování (lehké vpichy jehlou do svrchní vrstvy kůže), sériová excize (postupná chirurgická redukce jizvy) nebo laserové ošetření.
Viditelnost jizev do určité míry pomáhají snížit i speciální masti na jizvy nebo krémy z lékárny. Jizvy však většinou u všech těchto metod nezmizí úplně.
Účinek těchto domácích prostředků na jizvy není dostatečně vědecky prokázán.
Co lze udělat pro prevenci jizev?
Nácvik dovedností“ se vedle rozsáhlé edukace postiženého a jeho rodičů ukázal jako efektivní opatření: Zde postižený nacvičuje strategie, kterými nahrazuje sebepoškozující chování, např. smyslové podněty jako přikládání kostek ledu do krku nebo na zápěstí, kousání do chilli papriček, hnětení ježčí koule, pití čisté citronové šťávy, udeření do postele nebo polštáře, studená sprcha a podobně.
Zde také přijde vhod rozptýlení intenzivním soustředěním na fyzické nebo duševní aktivity (např. hraní fotbalu, běhání, psaní deníku nebo luštění křížovek).
Co mohou příbuzní dělat?
Sebepoškozující chování je rozhodně třeba považovat za nouzový signál a mělo by být bráno vážně. Pro rodiče a příbuzné je však často obtížné rozpoznat známky sebepoškozujícího chování. Adolescenti se za své chování často stydí a pomoc aktivně nevyhledávají.
Pro přátele a sourozence postižených tedy platí: Při prvních příznacích příliš dlouho neotálejte, ale určitě si o tom promluvte s rodiči nebo jiným dospělým, kterému důvěřujete.
Tipy pro rodiče a pečovatele
- Řešte problém klidně a otevřeně.
- Nekritizujte ani neodsuzujte chování.
- Pomozte postiženému dítěti nebo dospívajícímu porozumět tomu, co spouští chování ostatních (např. obavy, strach atd.).
- Berte pocity dítěte nebo dospívajícího vážně.
- Nevyvíjejte na dítě nátlak, pokud o tom nechce mluvit.
- Pomozte dítěti rozpoznat problém samo.
- Neztrácejte příliš dlouho snahou vyřešit problém sami; vyhledejte odbornou pomoc co nejdříve.
