Stručné shrnutí
- Diagnóza: Dotazník psychologického testu, vyloučení případných aktuálních znetvořujících nemocí
- Symptomy: Neustálé duševní zaujetí vnímaným fyzickým nedostatkem, změny chování, psychické potíže
- Příčiny a rizikové faktory: Psychosociální a biologické faktory, zkušenosti z dětství, rizikové faktory jsou zneužívání, zanedbávání, šikana; předpokládá se narušená chemie mozku (metabolismus serotoninu).
- Léčba: Kognitivně behaviorální terapie, medikamentózní léčba antidepresivy (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu SSRI, )
- Prognóza: Pokud se neléčí, tělesná dysmorfická porucha se často vyvine chronicky až do klamu; vysoké riziko sebevraždy; terapie vykazují dobré výsledky
Co je dysmorfofobie?
Lidé s dysmorfofobií, známou také jako tělesná dysmorfická porucha, neustále přemýšlí o svém vzhledu. Postižení se cítí znetvořeni, i když k tomu není žádný objektivní důvod. I když část těla ve skutečnosti neodpovídá obvyklému ideálu krásy, postižení to vnímají mnohem hůř, než ve skutečnosti je.
Dysmorfofobie má dalekosáhlé důsledky pro společenský a profesní život. Postižení se stahují od přátel a rodiny, protože se stydí za svůj vzhled. Zanedbávají svou práci. Více než polovina postižených má sebevražedné myšlenky. Dysmorfofobie proto také zvyšuje riziko sebevraždy.
Tělesná dysmorfní porucha (BDD) je součástí Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5) Americké psychiatrické asociace jako obsedantně-kompulzivní porucha. Je to proto, že lidé s dysmorfofobií vykazují podobné chování jako lidé s obsedantně-kompulzivní poruchou.
V „Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a souvisejících zdravotních problémů“ (MKN-10) Světové zdravotnické organizace (WHO) je dysmorfofobie bez bludů klasifikována jako „somatoformní porucha“ jako varianta hypochondriázy. Pokud se přidá bludné myšlení a chování, je klasifikováno jako „chyba s bludy“.
Kolik lidí je postiženo dysmorfofobií?
Svalová dysmorfie, svalová dysmorfická porucha
Zvláštní variantou dysmorfofobie je svalová dysmorfie neboli „svalová dysmorfická porucha“, která postihuje především muže. Vnímají své tělo jako nedostatečně svalnaté nebo se cítí příliš malí. I když jejich tělo již připomíná tělo profesionálního sportovce, stále ho nemají rádi. Někteří proto začnou trénovat nadměrně. Svalová závislost je také známá jako Adonisův komplex nebo inverzní anorexie (reverzní anorexie).
Muži mají podobně jako anorektička zkreslené vnímání svého těla. Místo vyhýbání se kaloriím se však zaměřují na konzumaci potravin bohatých na bílkoviny. Někteří ze zoufalství přecházejí na anabolické steroidy, aby co nejrychleji vybudovali svalovou hmotu.
Není jasné, kolik lidí je postiženo svalovou dysmorfií. Mezi kulturisty se odhaduje kolem deseti procent. Odborníci předpokládají, že počet postižených bude nadále přibývat. Důvodem je, že i muži jsou nyní pod tlakem, aby se přizpůsobili ideálu krásy.
Jak lze dysmorfofobii testovat nebo diagnostikovat?
Na internetu existuje řada autotestů, které umožňují prvotní posouzení dysmorfofobie. Takový autonomní test dysmorfofobie však nenahrazuje diagnózu psychiatra nebo psychologa. Otázky takového testu jsou podobné těm, které klade odborník (viz níže) a jsou váženy pomocí bodového systému.
K diagnostice dysmorfofobie vede psychiatr nebo psychoterapeut podrobný rozhovor o anamnéze. Pomocí otázek založených na diagnostických kritériích se odborníci snaží získat komplexní obraz symptomů. Terapeuti obvykle používají jako vodítko speciální psychologické dotazníky.
Psychiatr nebo psycholog může k diagnostice dysmorfofobie položit následující otázky:
- Cítíte se znetvořeni svým vzhledem?
- Kolik času denně strávíte řešením vnějších nedostatků?
- Trávíte každý den hodně času pohledem do zrcadla?
- Vyhýbáte se kontaktu s jinými lidmi, protože se stydíte za svůj vzhled?
- Cítíte se zatíženi myšlenkami na svůj vzhled?
Po konzultaci s vámi terapeut probere možnosti léčby a další postup.
Při stanovení diagnózy terapeut obvykle také vyloučí možnost, že je skutečně přítomna znetvořující nemoc.
Příznaky
Jiní se vyhýbají pohledu do zrcadla a už se neodvažují vyjít na veřejnost. Lidé s dysmorfofobií se zpravidla snaží skrýt své domnělé vady na kráse. Někteří pravidelně podstupují kosmetické operace nebo se sami snaží změnit svůj vzhled. Ale nic z toho neřeší problém – nadále se stydí za svůj vzhled. Dysmorfofobie je často doprovázena depresivními příznaky, jako je deprese a beznaděj.
Podle Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-5) musí pro diagnózu dysmorfofobie platit následující příznaky:
- Postižení jsou nadměrně zaměstnáni domnělými vadami na kráse, které nejsou pro ostatní rozpoznatelné nebo jsou jen drobné.
- Domnělá vada na kráse opakovaně žene postižené k určitému chování nebo duševnímu jednání. Neustále kontrolují svůj vzhled v zrcadle, přehnaně se upravují, žádají ostatní, aby potvrdili, že nejsou oškliví (ujišťovací chování) nebo se porovnávají s ostatními lidmi.
- Postižení trpí nadměrným zaujetím svým vnějším vzhledem a dotýká se jich ve společenské, profesní či jiné důležité oblasti života.
V některých případech se dysmorfofobie vyskytuje v kombinaci s bludy. Postižený má pak naprostou jistotu, že jeho vnímání vlastního těla odpovídá realitě. Jiní postižení si jsou naopak vědomi toho, že jejich sebepojetí neodpovídá realitě.
Příčiny a rizikové faktory
Odborníci se domnívají, že dysmorfofobie je způsobena kombinací biologických a psychosociálních faktorů. Významný vliv mají také hodnoty, které jsou ve společnosti předávány. Krása je vysoce ceněna. Média posilují důležitost vzhledu tím, že zprostředkovávají dojem, že krása dělá lidi šťastnými.
Lékaři označují tělesnou dysmorfickou poruchu jako „poruchu intrapsychické reprezentace těla“; vnímaný obraz těla se neshoduje s objektivním obrazem těla.
Psychosociální faktory
Existují náznaky, že rozhodující roli hrají zážitky z dětství. Zkušenosti se zneužíváním a zanedbáváním v dětství jsou rizikovými faktory pro rozvoj dysmorfofobie. Ohroženy jsou i děti, které vyrůstají přehnaně chráněné a jejichž rodiče se vyhýbají konfliktům.
Škádlení a šikana, které vážně poškozují sebevědomí, v některých případech přispívají k tomu, že postižení stále více zpochybňují svůj vzhled. Lidé, kteří mají nízké sebevědomí a mají tendenci být stydliví a úzkostní, jsou obzvláště náchylní.
Biologické faktory
Odborníci se domnívají, že na vývoj stavu mají vliv i biologické faktory. Mají podezření na narušení rovnováhy neurotransmiteru serotoninu. Tuto domněnku podporuje i fakt, že léčba selektivními inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI, psychofarmaka ze skupiny antidepresiv) často pomáhá při dysmorfofobii.
Udržovací faktory
Některé myšlenky a chování udržují příznaky dysmorfofobie. Postižení mají často perfekcionistický a nedosažitelný standard pro svůj vzhled. Zaměřují velkou pozornost na svůj vzhled, a proto si více uvědomují změny nebo odchylky od svého ideálu. Jejich vzhled se jim vždy jeví jako neatraktivní ve srovnání s jejich požadovaným ideálem.
Sociální stažení a neustálý pohled do zrcadla posilují pocit ošklivosti. Toto bezpečnostní chování posiluje přesvědčení dané osoby, že existuje dobrý důvod, proč se neukazovat na veřejnosti.
Zacházení
Pro úspěšnou léčbu odborníci doporučují kognitivně behaviorální terapii a léky. Terapie probíhá buď ambulantně nebo lůžkově.
Kognitivní behaviorální terapie
Kognitivně behaviorální terapie se zaměřuje na zkreslené myšlenky a bezpečnostní chování. Na začátku terapie terapeut pacientovi nejprve podrobně vysvětlí příčiny, příznaky a léčbu dysmorfofobie. Čím více jsou postižení s poruchou obeznámeni, tím snáze v sobě příznaky rozpoznají.
Důležitou součástí terapie je také identifikace možných příčin poruchy. Když vyjdou na povrch příčiny, mnoho pacientů si uvědomí, že starost o svůj vzhled je pouze výrazem hlubšího problému.
V terapii se postižení učí rozpoznávat a měnit stresující myšlenky. Perfekcionistické požadavky jsou konfrontovány s realistickými a dosažitelnými požadavky. Kromě myšlenek hraje v léčbě důležitou roli specifické chování. Mnoho lidí se už neodváží vyjít na veřejnost, protože se bojí, že je budou ostatní soudit.
Když jsou postižení konfrontováni se svými obavami, zažijí, že jejich obavy nejsou pravdivé. Zkušenost ostatních lidí, kteří si nevšímají jejich nedostatků, mění jejich myšlenky. S opakovanými konfrontacemi s obávanou situací nejistota ustupuje a obavy se zmenšují.
Během ústavní léčby jsou pacienti před propuštěním připraveni na možné relapsy. Je tomu tak proto, že mnoho postižených upadá zpět do starých vzorců chování ve svém známém prostředí. V konečném důsledku je cílem terapie, aby pacienti používali techniky, které se naučili, bez cizí pomoci.
Drogová léčba
Řada antidepresiv se ukázala jako účinná při léčbě dysmorfofobie. V kombinaci s psychoterapeutickou léčbou proto lékaři často navíc podávají selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI).
Zvyšují hladinu neurotransmiteru serotoninu zlepšujícího náladu v mozku a často přispívají ke zlepšení symptomů. SSRI nejsou návykové, ale někdy vedou jako nežádoucí účinek k nevolnosti, neklidu a sexuální dysfunkci.
Průběh onemocnění a prognóza
Riziko pokusu o sebevraždu se zvyšuje s délkou trvání a závažností dysmorfofobie. Včasná detekce a léčba dysmorfofobie proto zvyšuje šance na úspěšnou terapii.
