Stručné shrnutí
- Příčiny a rizikové faktory: genové vady, vliv na dítě během těhotenství nebo porodu, ušní infekce, některé léky
- Příznaky: Necitlivost na zvuky, u dětí nedostatečný vývoj řeči.
- Diagnostika: ušní zrcadlení, Weberův a Rinneův test, audiometrie zvukového prahu, audiometrie řeči, audiometrie mozkového kmene atd.
- Léčba: pomůcky, jako jsou sluchadla pro nedoslýchavost, protéza vnitřního ucha (kochleární implantát) pro hluchotu
- Průběh a prognóza: hluchotu nelze zvrátit; následné poškození hluchoty lze omezit léčbou
- Prevence: vyhýbání se alkoholu, nikotinu, drogám a lékům během těhotenství snižuje riziko hluchoty u dítěte
Co je hluchota?
Neslyšící nemusí být nutně také němí. Existují však hluchoněmí lidé stejně jako lidé hluší a slepí. S nimi je komunikace silně omezena.
Anatomie a fyziologie ucha
Ucho lze rozdělit do tří částí: Vnější ucho, střední ucho a vnitřní ucho.
Zevní ucho se skládá z boltce a zevního zvukovodu, kterým se zvukové vlny dostávají do středního ucha (vedení vzduchu).
Přechod do středního ucha tvoří bubínek, na který přímo navazuje tzv. kladívko. Kladívko spolu s dalšími dvěma drobnými kůstky, incus (kovadlina) a stapes (třmínek), tvoří tzv. sluchové kůstky. Vedou zvuk z bubínku přes střední ucho do vnitřního ucha, kde se nachází sluchový vjem.
Zvuk je registrován v hlemýždi, přenášen do mozku prostřednictvím sluchového nervu a tam zpracováván. Každá fáze vnímání a zpracování sluchu je náchylná k interferenci, která v těžkých případech vede k hluchotě.
Sluchově postižení nebo neslyšící?
Ztráta sluchu je definována jako porucha sluchového vnímání, zatímco hluchota je definována jako úplná ztráta sluchového vnímání. Rozlišení lze objektivně určit sluchovým testem zvaným tónová prahová audiometrie: Ta určuje ztrátu sluchu v tzv. hlavní řečové oblasti. Hlavní řečový rozsah je frekvenční rozsah, ve kterém se vyskytuje většina lidské řeči. Ztráta sluchu 100 decibelů nebo více v hlavním řečovém rozsahu splňuje definici hluchoty.
Jaké jsou příčiny hluchoty?
Porucha vedení zvuku je, když zvuk přicházející zevním zvukovodem není normálně přenášen přes střední ucho do vnitřního ucha. Příčinou bývá poškození zvuk zesilujících kůstek ve středním uchu. Taková porucha je u některých lidí vrozená; u jiných se vyvíjí v průběhu života.
Přestože porucha vedení zvuku je možnou příčinou ztráty sluchu, nemůže být jedinou příčinou hluchoty. Zvuk je totiž možné vnímat i bez přenosu vzduchem (vzduchové vedení), protože jeho malá část se přes kosti lebky dostává také do vnitřního ucha (kostní vedení).
Psychogenní porucha sluchu: Ve vzácných případech vedou psychiatrické poruchy k hluchotě. Psychický stres u některých lidí narušuje sluchový vjem – i bez zjistitelného poškození uší. Objektivním vyšetřením sluchu lze posoudit, zda se akustické signály stále dostávají do mozku pacienta či nikoli.
Vrozená hluchota
Existují geneticky podmíněné poruchy sluchu. Jedním z příznaků je častý výskyt hluchoty v rodině. Spouštěčem genetické hluchoty jsou malformace vnitřního ucha nebo mozku.
Kromě toho existuje riziko, že infekce matky během těhotenství, například zarděnkami, naruší normální vývoj sluchu u nenarozeného dítěte a povedou tak ke zhoršení sluchu až k hluchotě.
Nedostatek kyslíku a krvácení do mozku během porodu také způsobují u některých dětí hluchotu. Například u nedonošených dětí, které často krátce po narození trpí nedostatkem kyslíku kvůli nedostatečné zralosti plic, je zvýšené riziko ztráty sluchu.
Studie ukázaly, že opoždění vývoje ve zrání sluchových drah může také vést ke ztrátě sluchu. V tomto případě se sluch často zlepší během prvního roku života. Někdy však hluboká ztráta sluchu nebo hluchota přetrvává.
Získaná hluchota
Nejčastější příčinou získané hluchoty je dlouhotrvající infekce ucha. V závažných případech to poškozuje jak střední ucho (vedení zvuku), tak vnitřní ucho (vjem zvuku). Infekce mozkových blan (meningitida) nebo mozku (encefalitida) také někdy vedou k hluchotě.
Dalšími příčinami získané hluchoty jsou nádory, poškození hlukem, poruchy krevního oběhu, ztráta sluchu nebo chronická onemocnění ucha, jako je otoskleróza. Vzácněji vedou k hluchotě také průmyslové znečišťující látky (například oxid uhelnatý) a zranění.
Jak se hluchota projevuje?
Rozlišuje se jednostranná a oboustranná hluchota. Někteří lidé jsou hluší od narození. V jiných případech se hluchota vyvíjí postupně nebo vzniká náhle, například v důsledku úrazu.
Jednostranná hluchota
Při jednostranné hluchotě nedochází k úplnému poškození sluchu, ale většinou bývá výrazně narušen. Ostatní lidé si často všimnou, že postižená osoba na zvuky, jako je náhlá hlasitá rána, reaguje se zpožděním nebo vůbec.
Oboustranná hluchota
Při oboustranné hluchotě je sluchový vjem zcela ztracen, a proto není možná komunikace prostřednictvím akustické výměny informací, jako je řeč. Z tohoto důvodu je vývoj řeči u neslyšících dětí vážně narušen, zvláště pokud hluchota existuje již od narození. Podezření na oboustrannou hluchotu u malých dětí vzniká, když evidentně nereagují na zvuky.
V důsledku úzkého propojení smyslů pro rovnováhu a sluch se při hluchotě objevují také záchvaty závratí a nevolnosti.
Jak se diagnostikuje hluchota?
Specialista na ušní, nosní a krční (ORL) je tím správným člověkem pro diagnostiku hluchoty. Při pohovoru k odběru anamnézy (anamnézy) se lékař zeptá především na důvod podezření na hluchotu, rizikové faktory sluchových poruch a dřívější abnormality.
- Dítě často nereaguje, když se na něj mluví nebo volá.
- Pokyny nejsou správně dodržovány.
- Často následuje „Jak?“ nebo co?".
- Vývoj jazyka není přiměřený věku.
- Srozumitelnost řeči je omezena špatnou artikulací.
- Při sledování televize nebo poslechu hudby nastavuje dítě zvláště vysokou úroveň hlasitosti.
Tyto indikace lze aplikovat i na postižené dospělé, ačkoli artikulace je relativně normální u dospělých, kteří od dětství neslyší.
Po anamnéze následují různá vyšetření a testy k objasnění podezření na hluchotu. Různé sluchové testy však obvykle umožňují vyjádření o sluchové schopnosti pouze v kombinaci. Podrobné vyšetření sluchu a porozumění řeči slouží i ke zjištění stupně sluchového postižení nebo u dospělých snížení výdělečné schopnosti.
Otoskopie (ušní vyšetření)
Weberův a Rinneův test
Weberovy a Rinneovy testy poskytují důležité informace o typu a lokalizaci sluchového postižení. Lékař rozvibruje ladičku a drží konec ladičky na různých místech kolem hlavy:
Při Weberově testu lékař umístí ladičku na střed pacientovy hlavy a zeptá se, zda pacient slyší zvuk na jedno ucho lépe než na druhé. Normálně je sluch v obou uších stejný. Pokud však pacient slyší zvuk na jedné straně hlasitěji (lateralizace), znamená to buď poruchu vedení zvuku, nebo poruchu vnímání zvuku.
Pokud pacient slyší zvuk v postiženém uchu hlasitěji, svědčí to o poruše vedení zvuku. Pokud naopak pacient slyší zvuk hlasitěji na zdravé straně, svědčí to o poruše vnímání zvuku v nemocném uchu.
Sluchové testy: Subjektivní metody
Subjektivní metody poslechového testu vyžadují spolupráci pacienta. Tímto způsobem lze zkontrolovat celou dráhu procesu slyšení.
Zvuková prahová audiometrie
Klasické vyšetření sluchu lékaři nazývají audiometrie. V tónové prahové audiometrii se slyšitelnost zvuků přes sluchátka nebo sluchátka pro kostní vedení používá k určení prahu sluchu závislého na frekvenci. Práh sluchu se vyjadřuje v decibelech. Označuje spodní hranici hlasitosti, od které mohou pacienti zvuk právě vnímat.
Audiometrie řeči
Doplňkem k tónově prahové audiometrii je audiometrie řeči. Místo tónů jsou pacientům přehrávána slova nebo zvuky, které je musí rozpoznat a opakovat. Tímto způsobem se testuje i porozumění řeči. To je zvláště důležité pro každodenní život a také to pomáhá například ke správnému nastavení sluchadel.
Další vyšetření
Zejména u dětí se ke kontrole sluchové schopnosti kromě audiometrie používají i další sluchové testy. Pokud je nošení sluchátek odmítnuto nebo není možné, použijí se reproduktory. Ačkoli tento postup neumožňuje vyšetření uší po stranách, přesto poskytuje náznaky sluchové schopnosti. Mezi další specializované postupy pro tyto případy patří behaviorální audiometrie, reflexní audiometrie, vizuální kondicionování a audiometrie podmíněné hry.
Kromě toho testy, jako je Short Increment Sensitivity Index (SISI) nebo Fowlerův test, poskytují vodítka, zda příčinu ztráty sluchu/hluchoty hledat ve zvukové registraci v hlemýždi nebo v přilehlých nervových drahách (sluchové cesta).
Sluchové testy: objektivní metody
Tympanometrie
Tympanometrie (impedanční audiometrie) je velmi důležité vyšetření, které se používá u každého dítěte s podezřením na poruchu sluchu: zvukové vlny vstupující do ucha se dostávají do ušního bubínku (tympanum) zevním zvukovodem. Tympanon je tenká kůže, kterou pohybují zvukové vlny. Tento pohyb spouští pohyb po proudu sluchových kůstek, čímž se spouští kaskáda vnímání zvuku.
Při tympanometrii lékař zavede do ucha sondu a vzduchotěsně ji utěsní. Sonda vydává zvuk a nepřetržitě měří odpor ušního bubínku a tím i výstupních sluchových kůstek. To poskytuje informace o funkčnosti středního ucha.
Měření stapediového reflexu
Screening novorozenců
Od roku 2009 jsou všichni novorozenci vyšetřováni na hluchotu. Cílem je odhalit poruchy sluchu v časném stadiu do třetího měsíce života a zahájit terapii do šestého měsíce života. V tomto novorozeneckém screeningu se také používají následující dvě metody.
Jedním je měření tzv. otoakustických emisí, bezbolestný postup pro testování funkce hlemýždě. Emise jsou velmi tiché ozvěny vycházející z vnitřního ucha. Vnější vláskové buňky ve vnitřním uchu vydávají tuto ozvěnu jako odpověď na příchozí zvukovou vlnu.
Za tímto účelem jsou pacientovi nasazena sluchátka, která vydávají tón. Elektrody připojené k pokožce hlavy pak měří tvar elektrických vzruchů a dobu mezi tónem a elektrickou odezvou v nervech a mozku.
Další vyšetření u hluchoty
Zejména v případech náhlé hluchoty lékař pátrá po konkrétních příčinách, jako je cizí předmět blokující zvukovod, těžké infekce a užívání některých léků.
Zobrazovací techniky se používají, pokud pacient dostane kochleární implantát nebo je-li podezření na rakovinu nebo malformaci jako příčinu hluchoty. K získání detailních snímků mozku nebo ucha se používá magnetická rezonance (MRI) nebo počítačová tomografie (CT).
V případě hluchoty mohou být vyžadována další vyšetření, jako jsou vyšetření u očního lékaře nebo neurologa. V určitých případech, zejména v případě genetických příčin nebo rodinné hluchoty, se provádí lidské genetické poradenství. Lidští genetici jsou specialisté na analýzu genetických informací a nemocí.
Jak se léčí hluchota?
Ve většině případů nelze hluchotu zvrátit. Existuje však mnoho metod, jak přemostit selhané oblasti komplikovaného sluchového aparátu a tímto způsobem sluch nakonec umožnit.
Typ léčby závisí na tom, zda existuje úplná hluchota nebo nějaké zbytky sluchu. V druhém případě může být použití sluchadel možné.
Jak hluchota postupuje?
V závislosti na příčině poruchy sluchu zůstává buď stejná závažnost, nebo se závažnost v průběhu času zvyšuje. Ztráta sluchu se někdy časem vyvine v hluchotu. Je proto důležité rozpoznat a léčit takové progresivní zhoršování sluchu v rané fázi.
Stávající hluchotu zpravidla nelze zvrátit. Moderní postupy, jako je protéza vnitřního ucha, však pomáhají odvrátit následné škody způsobené hluchotou. Mezi tato následná poškození hluchoty patří rozvoj zhoršeného porozumění řeči a také vývojové poruchy v emoční a psychosociální oblasti.
Lze zabránit hluchotě?
Dospělým se doporučuje pečovat o svůj sluch, například se vyhýbat extrémnímu hluku a užívat léky, které poškozují sluch.
