Synonyma v širším smyslu
- Deprivační syndrom
- Syndrom hospitalizace
- Syndrom Kaspara Hausera
- Anaklitická deprese
Hospitalismus je souhrn psychologických a fyzických negativních důsledků, které může mít deprivace péče a podněty (= deprivace) pro pacienta. Obvykle se vyskytují u dětí, které jsou stále v důležité fázi svého fyzického, emocionálního a jazykového vývoje. Tento stav dostal název „hospitalismus“, protože to bylo poprvé popsáno u dětí, které byly po dlouhou dobu v domovech a nemocnicích (= nemocnici).
Tato porucha se však může objevit také u starších lidí, kteří jsou dlouhodobě v izolaci, např. Na samotce. Kromě většinou synonymně používaného psychického hospitalismu existuje i tzv. Infekční hospitalismus, tj. Nemoci způsobené ošetřovatelstvím a zanedbáváním lékařské péče. Zejména v nemocnicích a pečovatelských domech se pacientům a ošetřovatelskému personálu často nedostává potřebné pozornosti (hospitalizace).
Zaměstnanci jsou někdy přepracovaní, nemohou a nechtějí věnovat jednotlivci mnoho času. V minulosti si lidé nebyli dostatečně vědomi skutečnosti, že nestačí pokrýt základní potřeby, a dokonce i dnes je někdy nutné lidem připomínat, že péče musí být součástí ošetřovatelského procesu, zejména u dětí. Konec konců vývoj dětí obsahuje takzvané citlivé fáze, ve kterých je třeba dosáhnout určitých základních věcí, jako je spojení se stálým referenčním člověkem.
Pokud se tak nestane, vyvinou se poruchy připoutanosti, které mohou pacienta doprovázet po celý život. Totéž platí pro rozvoj jazykových a sociálních dovedností. Nedostatek podnětů může také vést k hospitalismu, ke kterému dochází při dlouhodobém pobytu v temných a zvukotěsných místnostech.
Zejména nedostatek pohybu (např omítka cast) se také může stát problematickým. Zde jsou prezentovány příznaky psychického a fyzického hospitalismu. Jelikož fyzický hospitalismus představuje zvýšený výskyt určitých infekčních nemocí v nemocnicích, příznaky odpovídají příznakům příslušných nemocí.
Příznaky psychiatrické hospitalizace jsou jednotnější. V zásadě lze rozlišovat mezi tělesným a duševním postižením. Oba jsou založeny na zpožděném nebo nesprávném vývoji.
Mezi fyzické příznaky patří vyhubnutí (obvykle způsobené nechutenstvím), infekční onemocnění v důsledku oslabení imunitní systém, nutkavé opakující se pohyby (tzv. stereotypy) nebo zpomalený růst. Psychologicky jde o různé poruchy řeči, depreseapatie (tj. apatie) a intelektuální úpadek. V některých případech to jde tak daleko, že se pacienti vyvíjejí regresivně, tj. Chovají se jako mnohem mladší děti, jako by na všechno znovu zapomněli.
Jednání s takovými dětmi je samozřejmě obzvláště náročné. Frustraci prostředí pociťují jako odmítnutí a ustupují ještě dále. Vzniká začarovaný kruh.
Stejně tak jsou poškozovány sociální dovednosti. Děti se zdráhají důvěřovat cizím lidem a jejich vztah s příbuznými, zejména s rodiči, se může zhoršit. Příznaky mohou částečně ustoupit nebo pokračovat a dokonce se zhoršit.
Mohou se vyvinout poruchy osobnosti, například hraniční porucha. Slavným příkladem duševního hospitalismu, který se stal synonymem, je nalezenec Kaspar Hauser. Byl nalezen v Norimberku na počátku 19. století.
Ukázal všechny výše uvedené příznaky v nejvyšší míře závažnosti, pravděpodobně proto, že prvních 16 let svého života strávil zavřený v temném žaláři. Není také vyloučen vývoj hraniční poruchy v jeho případě. Opakovaně tak utrpěl zranění, která mu údajně způsobili maskovaní cizinci.
Ty však nikdy nebyly nalezeny. Nebyli zde ani žádní svědci. Diagnózu duševního hospitalismu obvykle stanoví a psychiatr.
Porucha se odlišuje od autismusnapříklad, který se s ním do značné míry překrývá ve svém projevu. Jedním kritériem je, že na rozdíl od hospitalismu autismus není reverzibilní a obvykle není výsledkem traumatu. Proto je užitečné si položit otázku, za jakých okolností byly příznaky poprvé zaznamenány. Hospitalismus navíc vykazuje podobnosti s deprese.
To také ukazuje jiný směr a nemusí být nutně doprovázeno trvalými mentálními a fyzickými deficity. První věcí, kterou musíte udělat, je v zásadě opustit škodlivé prostředí. Pacient (hospitalizace) by měl být umístěn v pečujícím prostředí, které je bohaté na pobídky, což umožňuje předcházet deficitům, zejména u dětí, a nechat první příznaky zmizet.
Pokud se tak nestane po delší dobu, dojde k trvalému poškození, které vyžaduje psychoterapeutickou léčbu. Je proto důležité rozpoznat nemoc co nejdříve a přijmout protiopatření. Kromě toho je v některých případech stále nutná léčba jednotlivých sekundárních získaných nemocí, jako jsou infekce, (hospitalizace).
