Genetické otisky prstů jsou založeny na skutečnosti, že určité oblasti na DNA se liší u každého člověka (kromě identických dvojčat), a jsou tedy nezaměnitelné. K jejich určení jsou nejmenší množství genetického materiálu (v zásadě již jedna buňka), které lze nalézt např. V vlasy, slina, spermie or krev, jsou dostačující.
Za účelem identifikace osoby je genetický materiál získaný od ní automaticky srovnáván s materiálem uloženým v databázi (v současnosti asi 400,000 12 datových záznamů v Německu). Existuje však velmi malé riziko falešně pozitivního nebo falešně negativního porovnávání (tj. Někdo falešně říká, že má DNA, která odpovídá existujícímu vzorku, nebo je vzorek odmítnut jako neidentický, přestože jeho vzor je v databázi). Je to proto, že pouze 16-XNUMX gen lokusy jsou porovnávány spíše než celá DNA, což vede pouze k statistické pravděpodobnosti shody.
Genetický otisk prstu umožňuje určit totožnost, ale ne další výroky, například o pohlaví, kůže barevná nebo dědičná onemocnění, protože jsou uložena v jiných, takzvaných kódujících částech DNA (tj. v částech s genetickou informací). V Německu se používá na jedné straně k řešení trestných činů (podobně jako u „klasického“ otisku prstu) a na druhé straně k vyjasnění otázek otcovství.
Diskusní body
Informace získané v genetických analýzách jsou citlivá data, která umožňují závěry o chorobách nebo genetických vadách. Existuje tedy riziko, že by tyto informace mohly být použity neoprávněně nebo použity na doručitele. Například zaměstnavatelé mohou definovat genetické informace jako kritéria pro nábor, nebo zdraví pojišťovny by mohly zvýšit své pojistné na úkor postižených.
Etické aspekty byly také předmětem intenzivní debaty od příchodu genetického výzkumu. Ilustruje to debata o preimplantační genetické diagnostice, stejně jako například otázka, jaké důsledky jsou stále sofistikovanější prenatální diagnostika bude mít pro rodiče, děti a nakonec společnost. Budou rodiče, kteří vědomě porodí dítě s genetickou vadou, pod tlakem, aby své jednání v budoucnu ospravedlnili (nebo již tak činí?). Co to znamená pro náš sebevědomí a naše přijímací chování vůči zdravotním postižením a nemocem? Bude náš systém zdravotní péče v budoucnu pokrývat následné náklady na zdravotní postižení pouze v omezené míře nebo vůbec?
Tyto otázky představují jen několik z obrovského rozsahu, s nímž se dnes musí jednotlivci i společnost vypořádat, a které ukazují, že to, co je možné, nutné, žádoucí a eticky odůvodněné, není vždy totožné.
