Pojem psychoedukace pochází z Ameriky a skládá se ze dvou pojmů „psychoterapie“A„ vzdělávání “. Anglický výraz „psychoterapie“Je doslova převzato do německého jazyka, slovo„ vzdělávání “se v tomto kontextu nepřekládá jako„ vzdělávání “, ale zahrnuje informace, přenos znalostí a vzdělávání. Psychedukace zahrnuje systematické didakticko-psychoterapeutické intervence, které slouží k informování pacientů a jejich příbuzných o nemoci a její léčbě, podporovat porozumění nemoci a zodpovědné zacházení s nemocí a podporovat je při zvládání nemoci. Celkově je cílem nabídnout pomoc pro svépomoc. (Bäuml J. & Pitschel-Walz, 2003). Pojem psychoedukace se poprvé objevil v osmdesátých letech minulého století. CM Anderson a jeho kolegové použili termín psychoedukace v roce 1980 k popisu rodinné intervence u schizofrenních pacientů. Cílem této intervence bylo poskytnout pacientům a jejich rodinám komplexní informace o nemoci s cílem snížit míru relapsů a tím dosáhnout zlepšení průběhu onemocnění. V Německu se v té době nacházely takzvané skupiny „zaměřené na informace“ pouze v jednotlivých psychiatrických zařízeních. Profesionálně vedené skupiny pro vedení pacientů a příbuzných se vyvinuly až na konci minulého století. „Německá společnost pro psychoedukaci“ byla založena 14. listopadu 2006 pod vedením soukromého lektora Dr. Josefa Bäumla. Cílem této společnosti je podpora a šíření psychoedukace v německy mluvících zemích. Společnost každoročně pořádá kongres o psychoedukaci na různých místech v Německu. Zaměření je stále na duševní nemoc, zvláště závažné psychotické a schizofrenické poruchy. V Německu provádějí psychoedukaci hlavně instituce, protože lékaři v soukromé praxi mají k dispozici příliš málo zdrojů pro tuto formu intervence. Hlavním účelem psychoedukace je zvýšit znalosti o nemoci. Výše uvedená definice psychoedukace se vztahuje téměř výlučně na duševní choroby, zejména závažné psychotické a schizofrenní poruchy a depresivní nemoci. Principy psychedukace lze aplikovat na všechny ostatní nemoci s mírnými změnami. Například trénink diabetiků na zvládání jejich nemocí v nejširším slova smyslu je také součástí psychoedukace, protože zde platí také zásady a cíle uvedené níže. Cíle psychoedukace:
- Zkrácení doby trvání nemoci
- Zmírnění příznaků
- Snížení frekvence relapsů
- Nejkomplexnější možné informace o pacientech a postižených rodinách o nemoci, jejím průběhu a příčině i možnostech léčby.
- Podpora dodržování předpisů (chování v rámci spolupráce v rámci EU) terapie).
- Podpora spolupráce s terapeutem
- Emoční úleva pro postižené a jejich rodiny.
- Podpora sebevědomí a kompetence pacienta vyrovnat se s jeho vlastními problémy.
- Zlepšování sociálních podmínek nemocného (stigmatizace duševních poruch).
- Podpora důvěry v řešení této nemoci
Indikace (oblasti použití)
Všichni pacienti s duševní nemoc jsou stejně vhodné pro psychoedukační opatření. Psychotické a schizofrenické klinické obrazy jsou však pro terapeuty obzvláštní výzvou, protože zde je velmi často vhled do potřeby terapie vůbec a v dynamice nemoci chybí.
Proces
V příslušných profesních společnostech je otázkou, zda je psychoedukace samostatnou formou terapie nebo podpole z psychoterapie je kontroverzní. Psychoedukace se podává pacientům s schizofrenie, deprese, úzkostných poruch, psychotické epizodické a poruchy příjmu potravy a osobnosti. Členové rodiny jsou rovnoměrně zahrnuti do cílové skupiny psychoedukace. Základním cílem těchto tréninkových metod je poskytnout pacientům lepší pochopení jejich nemoci. Toto hlubší porozumění zefektivňuje a zefektivňuje nezbytná terapeutická opatření. Vzděláváním členů rodiny se dosahuje lepšího porozumění základním abnormálním chováním v rodině a přijetí pacientů a jejich zdraví podporují se poruchy, což vede k rychlejšímu hojení. Samotní pacienti i jejich příbuzní se tak mohou vyhnout relapsům a výrazně zlepšit kvalitu svého života. Z hlediska definice psychoedukace se používají různé techniky a postupy téměř ze všech oblastí psychoterapie. Na začátku léčby je hlavním zaměřením poskytování informací o nemoci a možnostech léčby. Během zásahů je věnována pozornost vyvážit teorie o nemoci se subjektivním pohledem pacienta. Kognitivní *, psychomotorické a afektivní * * terapeutické sezení se používají stejně. * Kognitivní schopnosti člověka zahrnují například pozornost, paměť, studium, plánování, orientace, kreativita, introspekce, vůle, víra a další. * * Chování se nazývá afektivní (synonymum: emoční), které je určováno převážně emocemi a méně kognitivními procesy. Obsah psychoedukace
- Vzdělávání o příznacích a průběhu onemocnění
- Diskuse o diagnóze, identifikace příčin nemoci.
- Diskuse o možnostech léčby (léčba drogami, psychosociální léčba, psychoterapie).
- Rozpoznání varovných signálů o hrozící exacerbaci nemoci.
- Plánování krizové intervence v případě zhoršení.
- Školení příbuzných v řešení nemoci
Psychoedukační intervence lze provádět v individuálních relacích s pacienty a členy rodiny i ve skupinových relacích. Osnovy osmi sezení se obvykle doporučují (Wolfisberg, 2009):
- Vítejte a vysvětlení programu.
- Vysvětlení pojmů nemoci, symptomatologie a diagnostika.
- Vysvětlení vztahu mezi neurobiologií a psychikou.
- Úvod do programů zvládání stresu
- Léková terapie a vedlejší účinky
- Psychoterapie a psychosociální intervence
- Profylaxe relapsů (opatření určená k prevenci recidivy onemocnění po uzdravení), krizový plán.
- Výhled do budoucnosti
