Depersonalizace: Popis
Depersonalizace popisuje odcizení od vlastní osoby. Postižení mají narušené sebevnímání a cítí se odtržení od sebe. V případě derealizace jsou naopak postižení sužováni dojmem, že jejich prostředí není skutečné. Depersonalizace a derealizace se často vyskytují společně, a proto se označují jako syndrom depersonalizace a derealizace nebo se kombinují pod pojmem depersonalizace.
Téměř každý zažívá takové příznaky v životě v mírné formě a po omezenou dobu. Porucha depersonalizace však znamená, že jí postižení trpí dlouhodobě nebo v opakujících se epizodách.
Depersonalizace je porucha, která byla dosud málo prozkoumána. V mnoha případech je to přehlíženo. Někdy se skrývá za jinou psychickou poruchou, někdy se postižení s těmito příznaky neodváží k lékaři, protože se bojí, že je lékař nebude brát vážně nebo si je bude myslet, že se zbláznili.
Depersonalizace: Koho se to týká?
Depersonalizace: Příznaky
Depersonalizace a derealizace může nastat v různém stupni závažnosti. Mírnou formu depersonalizace lze pozorovat i v běžném životě, když jsou lidé v extrémním stresu nebo po abúzu alkoholu. Toto změněné vnímání v důsledku vyčerpání je však jen krátkodobé a není třeba ho léčit.
Snížené vnímání bolesti
Život ohrožující situace, které vystavují tělo silnému stresu, mohou vyvolat déletrvající příznaky depersonalizace. V psychicky stresujících nebo bolestivých situacích depersonalizace snižuje vnímání bolesti. Jde tedy o ochranný mechanismus psychiky před silně nepříjemnými vjemy.
Odcizení a neskutečná realita
Postižení často nejen jinak vnímají sami sebe, ale i své okolí. Tento vjem je tak neskutečný, že je pro lidi těžké jej vyjádřit slovy. Své vidění často popisují jako rozmazané nebo jako ve snu. Lidé se mohou jevit jako bez života, předměty mohou být vnímány jako větší nebo menší a zvuky mohou být slyšet zkreslené.
Automatizované akce
Nevnímají sami sebe jako osobu vykonávající činnost. Sice si uvědomují své činy, ale jako by stáli vedle sebe a pozorovali se. Vzhledem k tomu, že postižení nemají žádné vnitřní spojení se svými činy, vnímají je jako cizí a automatizované.
Emocionální prázdnota
Depersonalizace je často doprovázena pocitem vnitřní prázdnoty. Postižení nereagují na emocionální události. Nedávají najevo radost, smutek ani hněv. Často proto působí chladně a nepřítomně. Tyto příznaky jsou velmi podobné příznakům depresivní nálady a není snadné je od sebe odlišit. Depersonalizace se také může objevit jako příznak deprese. Deprese se naopak může objevit i v důsledku symptomů depersonalizace.
Problémy s pamětí
Vztah k realitě
Na rozdíl od lidí s psychózou lidé se syndromem depersonalizace vědí, že ke změněnému vnímání dochází kvůli jejich nemoci. Lidé s psychotickými stavy jsou naopak přesvědčeni, že jejich pohled na svět je skutečný. Například věří, že ostatní lidé mohou manipulovat s jejich myšlenkami a pocity. Lidé s příznaky depersonalizace uznávají, že to není svět, který se změnil, ale že něco není v pořádku s jejich vnímáním. Toto poznání zvyšuje míru utrpení a vyvolává u postižených úzkost.
Dumání a úzkost
Strach ze zbláznění je běžným důsledkem depersonalizace a derealizace. Příznaky odpoutání se od sebe a svého okolí způsobují, že se lidé cítí hluboce nejistí. Úzkost, nutkání a deprese také často jdou ruku v ruce s depersonalizací. Mnoho lidí o svých problémech nemluví ze strachu, aby je nebrali vážně.
Depersonalizace: příčiny a rizikové faktory
Odborníci připisují rozvoj depersonalizace a derealizace interakci různých faktorů. Předpokládá se, že predispozice ovlivňuje, zda k duševní poruše dojde či nikoliv. Zatím neexistují žádné důkazy o dědičné složce.
Přímé spouštěče depersonalizace
Stres hraje ústřední roli jako konkrétní spouštěč depersonalizace. Zejména traumatické zážitky mohou vyvolat depersonalizaci. Počátkem depersonalizace mohou být vážné nemoci, nehody nebo i profesní a těžké mezilidské krize. V neúnosných situacích se lidé mohou vnitřně distancovat od sebe a události. Odborníci předpokládají, že tato reakce je ochranným mechanismem, když jiné strategie zvládání nestačí. Postižení jsou pak pouze fyzicky přítomni, ale nejsou přítomni ve svých myšlenkách. Depersonalizace je často popisována jako klid po bouři. Teprve když stres opadne, objeví se příznaky depersonalizace.
Včasné zanedbání
Vědci zjistili, že zejména emoční zanedbávání v dětství podporuje depersonalizaci. Postiženým se dostávalo příliš málo pozornosti od rodičů, byli ponižováni nebo si jich nevšímali. Nedostatek podpory ze strany sociálního prostředí může vést k nepříznivým copingovým strategiím. První příznaky odcizení sobě a okolí se mohou objevit již v dětství. Závažnost depersonalizace závisí na intenzitě a délce trvání negativních zážitků.
Lidé, kteří zanedbávají své fyzické a duševní zdraví, mohou pociťovat příznaky depersonalizace. Depersonalizace může být také důsledkem užívání nelegálních drog nebo intoxikace alkoholem. Nedostatečný spánek a nedostatečná hydratace mohou také způsobit příznaky depersonalizace nebo zhoršit stávající příznaky.
Depersonalizace: vyšetření a diagnostika
Prvním kontaktem je váš rodinný lékař. Při podezření na depersonalizační syndrom provede fyzikální vyšetření. K depersonalizaci totiž může dojít i v důsledku fyzických onemocnění, jako je epilepsie nebo migréna. Lékař musí také vyloučit možnost, že se příznaky objeví jako vedlejší účinek léků nebo v důsledku vysazení. Drogy mohou také způsobit pocity odcizení. Praktický lékař odešle pacienta ke specialistovi pro přesnou diagnózu a léčbu.
Pro diagnostiku depersonalizace provede psychiatr nebo psychoterapeut podrobný rozhovor s pacientem. Pomocí klinických dotazníků může lékař nebo terapeut určit, zda se skutečně jedná o depersonalizaci nebo zda jsou přítomny jiné duševní poruchy.
Lékař nebo terapeut může k diagnostice depersonalizační poruchy položit následující otázky:
- Máte někdy dojem, že se na sebe díváte zvenčí?
- Zdá se vám někdy vaše okolí neskutečné?
- Máte někdy pocit, že ostatní lidé nebo předměty nejsou skutečné?
Podle Mezinárodní klasifikace duševních poruch (MKN-10) diagnóza syndromu depersonalizace a derealizace vyžaduje alespoň buď depersonalizaci, nebo derealizaci:
- Syndrom depersonalizace: Postižení vnímají své pocity a zkušenosti jako cizí, odtržené od sebe, vzdálené, ztracené nebo jako patřící někomu jinému. Stěžují si také na pocit, že „tady ve skutečnosti nejsou“
- Syndrom derealizace: Postižení vnímají své okolí, předměty nebo jiné lidi jako neskutečné, vzdálené, umělé, bezbarvé nebo neživé.
Navíc si postižení musí být vědomi, že změněné vnímání není generováno externě, ale vychází z jejich vlastních myšlenek.
Depersonalizace: Léčba
Snížení úzkosti
Na začátku terapie terapeut pacientovi podrobně vysvětlí duševní poruchu (psychoedukace). Pacient cítí, že jeho utrpení je bráno vážně a že jeho zkreslené vnímání není známkou „šílenství“, ale součástí nemoci. Pacient se učí zpochybňovat negativní a katastrofické myšlenky a nahrazovat je realistickými hodnoceními. Důležitým cílem terapie je snížit úzkost a tím člověku psychicky ulevit.
Zvládání stresu a copingové strategie
Další složkou terapie je zvládání stresu. U mnoha pacientů vede stres k symptomům depersonalizace. Opouštějí své tělo a vzdalují se tak svému okolí a problémům. Tento proces se po chvíli stane automatickým. S pomocí deníku by si měl pacient zaznamenat, které situace spouštějí příznaky depersonalizace. Tento přehled pomáhá postiženému lépe rozpoznat vzorce a procesy poruchy.
Pokud se objeví příznaky odcizení, kousnutí do chilli papričky nebo hlasité tleskání vám může pomoci vrátit se zpět do reality. Užitečnou metodou může být také rozptýlení. Rozhovory nebo sportovní aktivity by měly nasměrovat myšlenky zpět do reality. Rozptýlení také zabraňuje hromadění úzkosti. Prostřednictvím těchto a dalších strategií se pacienti učí ovládat symptomy depersonalizace.
Relaxační cvičení se pro depersonalizaci nedoporučují, protože příliš mnoho odpočinku může spustit příznaky. Pro zotavení jsou proto vhodnější uklidňující aktivity, jako jsou procházky.
Vypořádat se s příčinami
V mnoha případech jsou příčinou depersonalizace traumatické zážitky. Aby se pacient vyrovnal s traumatem, měl by se nejprve naučit, jak se vypořádat s příznaky. Je také důležité, aby postižený byl schopen do určité míry vnímat, vyjadřovat a ovládat své emoce. Teprve po stabilizační fázi lze řešit traumatické příčiny.
Depersonalizace: průběh nemoci a prognóza
Pokud jsou příznaky závažné, postižení obvykle dlouhodobě trpí příznaky depersonalizace a derealizace. S pomocí psychoterapie se však mohou naučit příznaky lépe ovládat. Postižení mohou také pozitivně ovlivnit průběh onemocnění snížením stresu. Příznaky depersonalizace se však zhoršují pod psychickým stresem.
