Terapie
50% náhlé hluchoty ustoupí během prvních několika dnů. Pokud je závažnost symptomatické náhlé hluchoty nízká a lze ji vyloučit, je často vhodné zůstat v posteli a čekat. Mezi další opatření patří vysoce koncentrované systémové nebo intratympanální podávání glukokortikoidy během několika dní.
Při intratympanálním podání se glukokortikoid aplikuje přímo do střední ucho přes ušní bubínek. Jako doplněk se často používá reologická terapie pentofixylinem. To podporuje rychlost průtoku krev.
Hyperbarická kyslíková terapie se také používá k posílení imunitní systém a tím zvýšit pravděpodobnost spontánní remise. Nakonec je třeba prodiskutovat další podávání antivirotik. Současné pokyny pro akutní ztráta sluchu terapie s glukokortikoidy doporučit podání vysokých dávek prednisolon (250 mg) nebo jiný syntetický glukokortikoid po dobu 3 dnů.
V případě potřeby lze v této terapii pokračovat. Zda je podání systémové nebo intratympanální, je ponecháno na ošetřujícím lékaři po konzultaci s pacientem. Systémové podávání vysokých dávek glukokortikoidy z endokrinologického hlediska nemusí být vysazen po třech dnech léčby.
Podobně jsou vedlejší účinky systémové léčby vysokými dávkami glukokortikoidů po krátkou dobu podle současných studií zanedbatelné. Naproti tomu intratympanální aplikace často způsobuje bolest, mírné závratě, někdy dokonce perforace ušní bubínek a zánět střední ucho. V případě prodloužené léčby však intratympanická terapie vykazuje průběh bez komplikací.
Trvání
Doba trvání náhlého ztráta sluchu je velmi variabilní a závisí na závažnosti ztráty sluchu. Zahájení léčby má také vliv na dobu trvání ztráta sluchu: čím déle čekáte mezi prvními příznaky a zahájením léčby, tím horší je prognóza. U přibližně poloviny pacientů se příznaky spontánně zlepšují a ztráta sluchu léčí bez léčby (spontánní remise).
Spontánní remise je nejpravděpodobnější, pokud byla ztráta sluchu jen malá. Aby se zabránilo pozdnímu poškození, měl by být vždy okamžitě konzultován lékař, aby naplánoval další terapii. Pokud lékař zjistí pouze mírnou ztrátu sluchu (pouze s malou ztrátou sluchu), lze se souhlasem pacienta počkat několik dní na spontánní remisi.
To se nedoporučuje, pokud má pacient těžkou ztrátu sluchu, hučení v uších a také vyvážit problémy, stejně jako již předem poškozené uši. V těchto případech je prognóza horší a léčba je naprosto nezbytná. Dvě třetiny pacientů neutrpí po uzdravení ztráty sluchu žádné další poškození.
Zřídka přetrvávají trvalé příznaky různé závažnosti, jako je trvalé zvonění v uších nebo ztráta sluchu. Diagnózu náhlé hluchoty by měl stanovit odborník na ucho, nos a léky na hrdlo. Nejprve by měl zahájit vyšetření pacienta podrobným provedením zdravotní historie, ve kterém by měla být stanovena povaha příznaků, doba výskytu a známá předchozí onemocnění, jako jsou kardiovaskulární onemocnění a neurologické poruchy.
Poté lékař zahájí kontrolu ucha, nejprve zvenčí, poté zevnitř pomocí takzvané otoskopie. Zde vidí průchod ucha a ušní bubínek, lze vyloučit např. výše uvedenou kontaminaci sádlovou zátkou nebo zánět ušního bubínku. Pokud je tato oblast nenápadná, provede ORL specialista a vyšetření sluchu.
Dva testy jsou velmi vhodné k rozlišení mezi poruchami vodivosti zvuku (z nějakého důvodu nelze zvuk předávat dál vnější ucho na vnitřní ucho) a porucha zvukového vjemu (zvuk zasahuje do vnitřního ucha, ale není neurologicky transformován a nepřenáší se na mozek). V takzvaném Weberově testu je udeřena ladička, která vibruje a poté se umístí na korunu pacienta. Pokud uslyší stejný zvuk v obou uších, nejedná se o poruchu vodivosti ani poruchu zvukového vjemu. Pokud se jedná o poruchu přenosu zvuku, uslyší zvuk hlasitěji v nemocném uchu.
Pokud se jedná o poruchu zvukového vjemu ve zdravém uchu. Žlabový test lze také použít k diagnostice obou poruch. I zde je vibrační ladička vyrobena tak, aby vibrovala, a je umístěna na kosti za sebou ušní boltce (mastoid).
Jakmile pacient již neslyší zvuk, musí dát signál. Poté lékař drží ladičku před uchem pacienta. Pokud zvuk neslyší, jedná se o poruchu vedení zvuku.
V dnešní době má však lékař ORL stále k dispozici širokou škálu diagnostických elektronických nástrojů pro testování sluchu. V takzvaném Gellèově testu lze zkoumat pohyblivost kůstek. Na vnější straně je vzduchotěsně umístěn balón zvukovod a ladička na lebka kost pacienta.
Stisknutím balónku se sluchové kůstky buď nastaví na vibrace, nebo zpomalí. Pokud pacient neustále slyší zvuky vydávané ladičkou, přestože je balón aktivován, jedná se o patologický, fixovaný řetězec kůstek. Při různých objemech není přítomna žádná nemoc.
Pro každého pacienta s podezřením na náhlou ztrátu sluchu se vytvoří audiometrie s prahovou hodnotou čistého tónu nebo audiogram. Pomocí sluchátek jsou do každého ucha přiváděny čisté tóny různých výšek generované generátorem. Tyto tóny jsou pacientovi nejprve nabízeny tiše, potom hlasitěji a hlasitěji.
Jakmile pacient uslyší první tón, stiskne tlačítko. Tento limit se také nazývá prahová hodnota sluchu. Tato hodnota se zadá do křivky a na konci se body spojí (křivka prahu slyšení).
V případě poškození vnitřní uchokřivka by odpadávala s vyšší frekvencí. U zdravého ucha by křivka byla přibližně rovná. Pokud je ztráta sluchu v jednom uchu zjistitelná a je nejméně 30 dB po dobu tří po sobě jdoucích oktáv a byla vyvinuta do 24 hodin, nelze identifikovat žádné závratě ani jiné možné příčiny ztráty sluchu, je třeba stanovit diagnózu náhlé hluchoty.
Aby se vyloučila řada dalších možných příčin náhlé hluchoty, a krev test s koagulačními parametry, cholesterolu Měly by být provedeny hodnoty a hodnoty zánětu. Vyšetření na autoimunitní onemocnění i rentgenologické vyšetření pomocí magnetické rezonance (MRI hlava) by mělo být provedeno pouze v dalším průběhu diagnostického řetězce. EKG nebo ultrazvuk zkouška srdce lze provádět na interním oddělení, aby se vyloučila kardiovaskulární onemocnění jako příčina poruch sluchu.
