Konfrontace terapie je určitý postup v kontextu psychoterapeutické léčby, při níž je pacient přímo konfrontován se situacemi nebo faktory vyvolávajícími úzkost. Cílem je dosáhnout toho, aby úzkost mohla být snížena. Konfrontace terapie by mělo probíhat pouze pod odborným dohledem.
Co je to konfrontační terapie?
Konfrontace terapie je specifický přístup k psychoterapie léčba, při které je pacient přímo konfrontován s situacemi nebo faktory vyvolávajícími úzkost. Odborníci používají termín konfrontační terapie k označení složky psychoterapeutické léčby, která se používá například tehdy, když pacient trpí úzkostí nebo obsedantně-kompulzivními poruchami. Zvláště příznaky úzkostných poruch jsou obvykle spouštěny jedním nebo více faktory, které mohou vést k záchvatu paniky. V konfrontační terapii je pacient konkrétně konfrontován s přesně tímto spouštěcím faktorem (alternativně se proto také nazývá „expozice“). Probíhá pod terapeutickým dohledem a má dosáhnout oslabení nebo dokonce úplné zmírnění obav / nutkání. Konfrontační terapie není samostatná terapie, jak by název napovídal, ale vždy jen jedna část komplexnější léčby. Studie ukázaly, že terapeuti mohou dosáhnout velkých úspěchů u pacientů s úzkostí pomocí takových konfrontačních technik.
Funkce, účinek a cíle
Lidé, kteří trpí úzkostná porucha nejsou v každodenním životě omezeni. Některé podněty způsobují, že mají úzkost a panické reakce různé závažnosti. Těmito podněty mohou být buď spíše nespecifické situace (velké davy lidí, stísněné prostory), nebo velmi specifické spouštěče (pavouci). V závislosti na závažnosti úzkostná porucha a pravděpodobnost setkání s konkrétním spouštěčem trpí pacienti s úzkostí svou poruchou v různé míře. Pokud z tohoto důvodu vyhledají psychoterapeuta, může psychoterapeut po konzultaci s pacientem provést konfrontační terapii. V průběhu tohoto zásahu jsou postižené osoby konkrétně vystaveny spouštěcímu podnětu; jinými slovy, musí čelit tomu, co je nejvíce děsí. Předtím se uskuteční podrobný rozhovor, ve kterém terapeut pomalu připravuje pacienta na to, co se má stát. To znamená, že nejdříve se probere podnět a zobrazí se například vhodné obrázky nebo videa. Každý krok je pečlivě koordinován s pacientem. Náhlý nebo překvapivý přístup terapeuta by mohl udělat úzkostná porucha ještě horší. Posledním krokem je přímá konfrontace. Po celou dobu je terapeut přítomen a má pozitivní vliv na pacienta. Cílem konfrontační terapie je ukázat postiženému, že jeho úzkost má limity. Pacienti s úzkostí často věří, že jejich úzkost může eskalovat do „nekonečna“ a nakonec vést k jejich smrti. Pokud jsou konfrontováni se spouštěčem, po chvíli si všimnou, že strach se nezvyšuje, ale zpočátku zůstává stejný a pak dokonce zeslábne. Odborníci to označují jako „odnaučení“ strachu, ve kterém si pacient jako konečný důsledek uvědomuje, že jeho obavy byly neopodstatněné a že jimi již v budoucnu nebude trpět.
Rizika, vedlejší účinky a nebezpečí
Statisticky dosahuje konfrontační terapie často dobrých výsledků. S sebou však nese i určitá rizika pro postiženého. Například pokud je expozice zastavena uprostřed, protože pacient situaci nedokáže snést, může to tak být vést ke zhoršení příznaků. Sebeúcta může také významně trpět, pokud selže konfrontační terapie. V nejhorším případě se úzkostná porucha v důsledku toho zesílí a léčba bude mnohem obtížnější. Pro úspěch terapie je proto velmi důležité, aby pacient vydržel konfrontaci až do konce. V neposlední řadě úspěch také významně závisí na terapeutovi nebo na vztahu mezi pacientem a terapeutem. Úzkostnou poruchu lze pomocí konfrontační terapie oslabit nebo odstranit pouze tehdy, pokud předem nebo souběžně proběhne komplexní léčba. Velkou důležitost mají také přípravná sezení. Terapeut, který svého pacienta adekvátně nepřipravuje na konfrontaci, riskuje, že se pouze zhorší úzkostných poruch. Konfrontační terapie by proto měla být prováděna pouze v případě, že s tím pacient souhlasí a existuje mezi oběma stranami vhodný vztah důvěry.
