Oční fundus je zadní část oční bulvy, kterou lze zviditelnit v případě vyvolání lékem žák dilatace. Latinský název pro fundus oculi je Fundus oculi. Abychom se na něj mohli podívat blíže, díváme se skrz průhledné sklovité tělo a můžeme osvětlit různé struktury, jako je sítnice (nazývaná také sítnice), výstup z zrakový nerv (slepá skvrna), arteriální a venózní plavidla a tzv žlutá skvrna (macula lutea).
Sítnice se vyvíjí z části předek a má zásadní význam pro skutečné vidění. Obsahuje různé fotoreceptory citlivé na světlo. Jedná se o články, ve kterých při příchodu světla probíhá elektrochemická reakce, která se převádí na elektrický signál a poté se přenáší dále do mozek.
Tam jsou vizuální dojmy nakonec zpracovány na vizuální informace. Kromě toho zesíťování mezi fotoreceptory již slouží ke zvýšení kontrastu v sítnici. Sítnice je rozdělena na část citlivou na světlo a část citlivou na světlo.
Ve středu je žlutá skvrna (macula lutea), bod nejostřejšího vidění, protože právě zde je nejvyšší hustota fotoreceptorů. Zde se nacházejí pouze takzvané kužely, které jsou odpovědné za denní vidění i vnímání barev. Rozlišuje se mezi modrými, červenými a zelenými kužely.
Celkově mají lidé asi 6–7 milionů čípků, které se nacházejí hlavně v makulární oblasti. Okolo žlutá skvrna je 110-125 milionů prutů, které jsou zodpovědné za vidění za soumraku nebo v noci. Je to proto, že poselská látka v prutech je asi 500krát citlivější na světlo než látka v kuželích.
Vitamin A má mimořádný význam pro výrobu této poslové látky. Nedostatek tohoto vitaminu je tedy spojen s poruchami vidění za soumraku. Místo, kde se svazky všech fotoreceptorů svazují a vstupují do mozek je východ z zrakový nerv.
Toto je také místo, kde již nejsou žádné buňky citlivé na světlo, a proto se mu říká a slepá skvrna. Sítnice je dodávána arteriální a venózní plavidla. Nicméně, bolest-citlivý nervy chybí, proto nemoci sítnice obvykle nejsou vnímány jako bolestivé.
Vyšetření zadní části oka se nazývá oftalmoskopie nebo oftalmoskopie. Pro tento účel existují dva různé postupy, mluvíme o přímé a nepřímé oftalmoskopii. V přímé oftalmoskopii oční lékař používá oftalmoskop, který svítí světlo na zadní část oka a zobrazuje jej ve zvětšení 14 až 16krát.
Lékař se dívá pravým okem do pravého oka pacienta a vidí tak oční fundus jako svislý obraz, a proto je tento typ vyšetření znám také jako „svislý obraz“. Totéž platí pro levé oko pouze obráceně. Toto vyšetření je snadné a ukazuje relativně malou část očního pozadí ve vysokém zvětšení.
To umožňuje jednotlivé struktury v něm, například výstup z zrakový nerv nebo individuální plavidla, hodnotit zvlášť dobře, ale celkový pohled lze získat pouze pomocí nepřímé oftalmoskopie. Při nepřímé oftalmoskopii drží lékař před okem zvětšovací sklo, které má být vyšetřeno s nataženou paží a druhou rukou se světelným zdrojem, například baterkou. U tohoto typu vyšetření vidí zadní část oka jako obraz obrácený vzhůru nohama, a proto je vyšetření označováno také jako „obrácený obraz“.
Zvětšení je zde podstatně menší než v přímé oftalmoskopii, přibližně 4.5krát. Toto vyšetření je proto vhodnější pro získání celkového pohledu na zadní část oka a vyžaduje více praxe ze strany zkoušejícího. Pomocí vyšetření štěrbinovou lampou, tj. Binokulárního mikroskopu, je možné vyšetřit obě oči současně. Pokud to není možné, jsou k dispozici další možnosti vyšetření, například ultrazvuk zkouška.
