Pohyb člověka je ovlivňován různými duševními procesy, jako je koncentrace nebo emocionalita. Tato kauzální interakce se nazývá psychomotorická aktivita.
Co je to psychomotorická terapie?
Pojem „psychomotorika“ zahrnuje jednotu motorických a duševních procesů a pojem „psychomotorika“ popisuje podporu rozvoje pomocí pohybu, který je dnes stále více rozšířen. Existují různé školy psychomotricity, které zdůrazňují souhru psychologických zkušeností a rozvoj vnímání a motorických dovedností. Jednotlivé školy představují různé předpoklady, jak se může narušený pohyb vyvinout. Tyto koncepty sledují různé důrazy a jsou také shrnuty pod pojmy mototerapie, motopedika, motopedagogika, pohyb terapie nebo pohybová pedagogika. Základním předpokladem psychomotricity je, že rozvoj osobnosti je vždy třeba chápat holisticky. To znamená, že fyzické a psychologické oblasti jsou vzájemně propojeny a pohybové zážitky musí být vždy chápány jako sebezkušenosti. Například postoj člověka vždy říká něco o jeho duševním stavu. To platí i pro děti: pohyby mají nejen vliv na jejich motoriku, ale také ovlivňují jejich vnímání vlastních schopností. Obzvláště u dětí jsou racionální, emoční a mentální procesy velmi silně propojeny. Emoce jsou tedy také vyjádřeny pohybem, což usnadňuje například pohybové hry při kontaktu s dětmi. Pojem „psychomotorický“ proto zahrnuje jednotu motorických a duševních procesů a pojem „psychomotorika“ popisuje podporu rozvoje pomocí pohybu, který je dnes stále více rozšířen. Ernst Kiphard je považován za praotce psychomotricity, jehož sportovní programy pro agresivní děti a děti s poruchami chování pozitivně ovlivnily jejich emoční vývoj. Podle Kipharda jsou motorické abnormality u dětí trpících poruchami chování způsobeny minimální mozkovou dysfunkcí. Výsledkem jsou deficity v oblasti pohybu nebo vnímání a následně hyperaktivita, motorický neklid, koncentrace poruchy nebo inhibované chování. Podle Kipharda je však možné stabilizovat a harmonizovat osobnost dětí a dospívajících prostřednictvím motorické aktivity. Například Kiphard cvičil pomocí trampolíny koordinace a pohyb.
Funkce, účinek a cíle
Kiphardův koncept však byl považován za příliš orientovaný na deficit a nakonec se vyvinul, čímž se do popředí dostalo hledisko dítěte. Objevily se nové přístupy, například přístup zaměřený na dítě podle Meinharta Volkamera nebo Renate Zimmerové. Tento přístup je podobný hře Virginie Axline terapie a má poskytnout dětem sociální zážitek i prostor pro pohyb, aby se naučily pohybem vyjadřovat a překonávat své problémy. Pohybové zážitky jsou kontrolovány jen mírně a jejich cílem je posílit sebepojetí dětí. Přístup založený na kompetencích tvrdí, že děti, které trpí pohybovými poruchami, mají také psychologické problémy, aby kompenzovaly nedostatek pohybového chování. Například přístup zaměřený na kompetence chápe agresivitu jako výraz problému v motorické oblasti. V této souvislosti může psychomotorika pomoci následně vybudovat pohybové kompetence. Jürgen Seewald je naproti tomu představitelem chápavého přístupu k psychomotricitě. Vypracoval takzvané vztahové nebo tělesné motivy dětí, pomocí nichž lze rozpoznat příčinu problémů. V psychomotorickém prostředí mohou být tyto potíže následně zpracovány a překonány. Marion Esser představuje přístup, který je hloubkově psychologicky zaměřený. Pro ni je pohyb také vnitřním pohybem, přičemž teoretickými základy jsou Gestaltova psychologie, vývojová psychologie a psychoanalýza. Systémová psychomotricita chápe psychomotorický vývoj jako adaptaci na příslušné sociální prostředí. V souladu s tím musí být mezilidské vztahy zkoumány a léčeny také u dětí trpících motorickými abnormalitami. Různé psychomotorické přístupy se používají hlavně v dětské nebo adolescentní psychiatrii. Využití příslušné školy psychomotoriky závisí na psychomotorikovi, který práci provádí. Cílem je dosáhnout co nej holističtějšího přístupu, aby bylo možné nabídnout dětem a dospívajícím pomoc na relativně široké úrovni. Psychomotorické terapie jsou často hrazeny zdraví pojišťovny. Provádějí se hlavně v psychomotorických praktikách, ale jejich prvky lze nalézt také v práci logopedů, ergoterapeutů nebo fyzioterapeutů. Nabídky existují také v mateřských školách a v oblasti školního sportu, ale psychomotorika se využívá také ve speciální a nápravné výchově, kde se stará o děti a dospívající s tělesným, mentálním nebo emocionálním postižením. Často mají problémy v oblasti poznávání, komunikace, emocí, motorických a smyslových funkcí, které mohou být pozitivně ovlivněny psychomotorickými opatření. Mezitím existuje také mnoho výsledků výzkumu, které ukazují, jak důležité je vnímání a pohyb raný vývoj dětství, zejména v oblastech poznávání, sociálního chování, jazykového rozvoje a emocionality. V psychomotricitě se používá například zařízení, jako jsou rolovací desky, vyvažovací gyroskopy nebo šlapadla. Tyto adresy vyvážit a jsou velmi vhodné pro propagaci dětí s vývojovými problémy. Způsob, jakým děti objevují vybavení, je velmi důležité. Důležitým obsahem psychomotricity jsou tedy:
- Zkušenosti sebe a těla, jako jsou fyzické vyjádření nebo smyslové zkušenosti.
- Materiální zkušenosti a poznávání pohybu
- Sociální zážitky, jako je komunikace pomocí pohybu
- Pravidlové hry s pravidly hry přizpůsobenými konkrétní situaci.
Rizika, vedlejší účinky a nebezpečí
Psychomotorické terapie nepředstavuje žádná nebezpečí, ale jeho cílem je co nejdříve propagovat děti, aby se snížilo riziko poškození nebo poruch. V tomto procesu by měly být posilovány dovednosti dětí rizikové faktory minimalizováno.
