Cytotoxické T buňky T lymfocyty

Cytotoxické T buňky

Cytotoxické T buňky jsou podskupinou T lymfocyty a patří tedy k získaným imunitní systém. Jejich úkolem je identifikovat infikované buňky v organismu a zabít je co nejrychleji. Stejně jako zbývající T-lymfocyty se tvoří v kostní dřeň, pak migrujte do brzlík, kde jsou nakonec znovu roztříděny a poté se z nich vyvinou zralé T-lymfocyty. Cytotoxický T lymfocyty jsou nakonec uvolněny do krevního řečiště, kde nakonec interagují s různými endogenními buňkami a tím kontrolují jejich stav. Pokud se jedná o infikovanou nebo defektní buňku, jsou cytoxické T-lymfocyty schopny se připojit k MHC molekulám infikovaných buněk prostřednictvím svých povrchových T-buněčných receptorů a zabíjet je uvolňováním perforinu (protein) a granzymu (proteázový enzym).

Imunoglobuliny proti lidským T-lymfocytům

Imunoglobuliny proti lidským T-lymfocytům jsou vyráběny v laboratoři protilátky které se používají jako preventivní opatření proti možnému odmítnutí transplantátu nebo pouze po odmítnutí již transplantovaného orgánu nebo transplantovaných kmenových buněk. Důvodem podávání antihumánních T-lymfocytárních imunoglobulinů je ten transplantace kmenových buněk občas vede ke komplikacím. Existuje nebezpečí, že transplantace již nebude moci vykonávat své skutečné úkoly v cizím těle a může zaútočit na tělo příjemce.

V tomto ohledu hrají roli T-lymfocyty v tom, že jsou také transplantací zaváděny do těla příjemce. Implantované T-lymfocyty mají nyní dva účinky. Na jedné straně plní svůj obvyklý úkol útokem na přítomné infikované buňky.

Na druhou stranu mohou spustit takzvanou „reakci štěpu proti hostiteli“, protože organismus příjemce je může považovat za cizí a zahájit proti nim imunitní reakci. Lék k prevenci nebo léčbě těchto reakcí byl zkoumán a nalezen v antihumánním T-lymfocytovém imunoglobulinu. Tento lék pochází z králíků.

Aktivace T lymfocytů

Aktivace T-lymfocytů probíhá prostřednictvím interakce mezi receptory T-buněk umístěných na lymfocytech a odpovídajícími antigeny cizích nebo mutovaných buněk. Receptory T-buněk však mohou rozpoznat antigeny, pouze pokud jsou prezentovány takzvanými buňkami prezentujícími antigeny. Pro stabilní vazbu jsou však nezbytné další faktory. Patří mezi ně glykoproteiny (CD4 a CD8) na povrchu T lymfocyty a Proteinů (MHC1 a MHC2) na povrchu buňky prezentující antigen.

Je třeba poznamenat, že pomocné buňky T mají pouze receptory CD4, které se zase mohou vázat pouze na molekuly MHC2. Receptory CD8 se tedy mohou vázat pouze na molekuly MHC1. Receptory CD8 se nacházejí hlavně na cytotoxických buňkách, ale lze je nalézt také na T-zabíječských buňkách nebo regulačních T-lymfocytech.

Pro aktivaci je navíc vyžadována ko-stimulace nezávislá na antigenu. Je iniciováno povrchem Proteinů a začíná ze stejné buňky prezentující antigen. Po konečné aktivaci T-lymfocytů může dojít k buněčné odpovědi.

Spočívá v uvolňování různých poselských látek, interleukinů, které jsou následně aktivovány makrofágy, T-zabijáckými buňkami nebo cytotoxickými buňkami. Poté jsou schopni eliminovat cizí buňky různými buněčnými mechanismy. Kromě toho mohou interleukiny stimulovat produkci protilátek, takže lze dosáhnout zvýšené reakce na patogeny.