Důchod pro syndrom chronické bolesti | Syndrom chronické bolesti

Důchod pro syndrom chronické bolesti

Pokud pacient, i při rozsáhlé terapii, již není schopen pracovat z důvodu chronické bolest, lze žádat o tyto typy důchodu. Na jedné straně může být jednou z možností důchod se sníženou výdělečnou schopností. Tomu se říká „plný“, pokud pacient může pracovat pouze tři hodiny nebo méně denně, a je klasifikován jako „částečný“, pokud je možné pracovat tři až šest hodin.

Důchod se sníženou výdělečnou schopností je omezen pouze na určitá období a po jeho uplynutí musí být znovu prodloužen. Je - li podána žádost o důchod se sníženou výdělečnou schopností, je třeba provést některá lékařská vyšetření a musí být potvrzeno, že bolest rehabilitačními opatřeními se nezlepšila. Na druhou stranu, pokud existuje závažné postižení způsobené chronickým onemocněním bolest, lze podat žádost o starobní důchod pro osoby s těžkým zdravotním postižením. To znamená, že o normální starobní důchod lze požádat dříve. Aby to však bylo možné, musí být nejprve certifikováno těžké zdravotní postižení.

Stupeň postižení (GdB) u syndromu chronické bolesti

GdB (stupeň postižení) je standardizované opatření pro kvantifikaci stupně postižení u fyzicky nebo duševně nemocných lidí. GdB se měří na stupnici od 0 do 100, bez nebo téměř bez omezení na 0 a těžkého zdravotního postižení na 100. Obecně je těžce postižená osoba definována jako osoba s hodnotou 50 nebo vyšší.

GdB obvykle závisí na základním onemocnění a výsledných funkčních omezeních. Pokud jde o syndrom chronické bolesti, existuje mnoho různých typů postižení. Pokud příznaky základního onemocnění nejsou nijak zvlášť závažné a výsledná bolest stěží vede k omezením v každodenním životě, pacienti nedosahují hodnoty vyšší než 20. Pokud je naopak základní onemocnění závažné, rakovina, a pacient již není schopen se o sebe postarat, je často klasifikován jako těžce postižený. GdB proto hraje důležitou roli při přidělování sociálních dávek a představuje nezávazný standard pro závažnost nemoci.

Terapie

Cílem terapie by měl být boj proti příčině chronické bolesti. Jelikož je to často obtížné, měla by terapie vést ke zvýšení kvality života pacienta a neměla by být fixována pouze na snížení intenzity bolesti. Úkolem ošetřujícího lékaře je navíc včas rozpoznat a léčit psychologické změny, jako jsou depresivní nálady nebo poruchy spánku.

Volba léku proti bolesti závisí na tom, zda je bolest klasifikována jako nociceptivní, tj. Od tkáně, nebo neuropatická, tj. Od nervy. Pokud je bolest nociceptivní, léky proti bolesti jako ibuprofen lze podat a v případě potřeby opioidy.

Neuropatická bolest může být léčena antikonvulzivy, jako je gabapentin nebo pregabalin (lyrica). Pokud hrají roli psychosomatické faktory syndrom chronické bolestisamotná farmakoterapie nestačí k optimální léčbě bolesti. Zde je vhodná psychosociální terapie ve formě behaviorální terapie nebo terapie zaměřené na pozornost na podporu léčby.

Obecně by léčba syndromu chronické bolesti měla, pokud je to možné, vždy sestávat z kombinace lékových a nelékových opatření. Nehody jsou důležitým spouštěcím faktorem syndromu chronické bolesti. Dlouhodobá bolest způsobená úrazy nebo nesprávným zpracováním bolesti může vést ke změnám v těle, které dosud nejsou plně pochopeny, as důsledky syndromu chronické bolesti.

Proto je důležité po traumatické nehodě nejen léčit fyzické poškození, ale dát pacientovi příležitost zpracovat to, co zažil. Pokud se tak nestane, jsou nehody také spojeny s posttraumatickými stresovými poruchami. To může vést k narušenému zpracování bolesti a traumatu a bolest přetrvává i po uzdravení všech fyzických zranění. Typické pro posttraumatickou stresovou poruchu jsou hluboké pocity ztráty kontroly, zoufalství a bezmocnosti.