Je třeba rozlišovat mezi diagnózou, která uznává dyskalkulie jako dílčí výkonová slabost ve smyslu MKN 10 a další problémy v matematické oblasti, jako jsou kombinované poruchy školních dovedností nebo aritmetické obtíže v důsledku nedostatečné výuky. Jako dyslexie, dyskalkulie je klasifikován v ICD 10 (Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a související Zdraví Problémy, 10. revize) jako jedna z tzv. Vymezených vývojových poruch. Problém dyskalkulie spočívá spíše ve skutečnosti, že problém nelze vysvětlit nedostatkem inteligence nebo nevhodným učením.
Vzniká tedy obtížnost odlišit vzhled od obecných problémů studium vypočítat. Podle MKN 10 je tedy třeba odlišovat od dyskalkulie následující formy výpočetních problémů:
- Dyskalkulie v důsledku nedostatečné výuky nebo v důsledku deprivace (= nedostatek fyzické a emoční pozornosti).
- Ztráta již získaných aritmetických schopností v důsledku poškození mozku (= „získaná“ aritmetická slabost)
- Dyskalkulie kvůli nedostatku inteligence (IQ <70)
- Dyskalkulie (= „sekundární“ dyskalkulie) způsobená organickými chorobami, duševními poruchami nebo postižením (např. Smyslové postižení).
Pro diagnostiku jsou k dispozici standardizované zkušební postupy, které však podobně jako testy třídy rozlišují pouze mezi správnými a nesprávnými a chyby jako takové neanalyzují. Ne každý může provádět standardizované testy.
Jelikož však dítě nechce označovat jako „slabé v aritmetice“ nebo „jako slabé v aritmetice“, ale spíše chce na problémech konkrétně pracovat, je nutná smysluplná analýza. To lze provést pouze kvalitativní analýzou chyb a kvalitativním hodnocením výpočetních technik. To v zásadě vyžaduje, aby student při řešení problémů přemýšlel nahlas, tj. Poskytoval informace o svých výpočtových metodách.
To je jediný způsob, jak určit subjektivní (= špatné, trapné) algoritmy a analyzovat nesprávné cesty řešení. Subjektivní algoritmy lze také určit zvláště působivě, pokud je subjekt požádán, aby problém vyřešil pomocí materiálů (studium materiály). Například při jednání je možné rozpoznat, zda se provádějí nebo počítají výpočty atd.
Kromě toho však musí být během léčby průběžně stanovována další diagnóza. Je důležité analyzovat chyby a zpochybnit myšlenkové struktury dítěte. Jeden hovoří o takzvané progresivní diagnostice, která umožňuje stanovit správné priority pro terapii a stavět na sobě - krok za krokem.
Za rozvoj a. Není zpravidla odpovědný samotný student studium obtížnost. Z tohoto důvodu by měly být v rámci diagnózy vždy kladeny otázky týkající se domova a školy. Škola i domov mají příležitost děti pozorovat, což umožňuje pozorovat a řešit náznaky obtíží v rané fázi. Včasné odhalení hraje hlavní roli ve všech problémech. Čím dříve jsou problémy rozpoznány a analyzovány, tím rychlejší pomoc ve smyslu smysluplné terapie může být oslovena
