Vnímání sebe sama je základem sebepoznání a hraje roli zejména v psychologii. Zkreslení vnímání sebe sama může například spustit klinické obrazy, jako je anorexie nebo dysmorfofobie. Odcizení vnímání sebe sama často vede k sociálnímu stažení a pocitu marnosti.
Co je vnímání sebe sama?
V psychologii se termín sebepojetí týká vnímání sebe sama. Pod pojmem vnímání sebe sama psychologie chápe vnímání vlastní osoby. Souhrn všech vnímání sebe sama utváří sebeobraz člověka. Spolu se sebepozorováním je vnímání sebe sama základním předpokladem pro formování vědomí a sebeuvědomění. Rozlišovat od vnímání sebe sama je vnější vnímání. Vnímání sebe sama druhým a vnímání sebe sama se nikdy úplně neshodují. Koncept vnímání sebe sama může být buď dovnitř nebo ven. V medicíně se vnitřně zaměřené vnímání sebe sama vztahuje na vnímání proprioceptorů, tj. Smyslové vnímání hlubokého nebo svalového smyslu, které jsou rovněž zahrnuty pod pojmem vnímání těla. Navenek nasměrované vnímání sebe sama je naopak tvořeno dojmy exteroreceptorů. Zahrnuje všechny informace o sobě, které tvoří vizuální systém, sluch a sluch zápach dovolit. Vnímání sebe sama je v psychologii vysoce relevantní ve vztahu k různým klinickým obrazům. V této souvislosti hraje diferenciace schématu těla a obrazu těla zvýšenou roli.
Funkce a úkol
Vnímání sebe sama je pro člověka důležitým stavebním kamenem zdraví a pokud je zkreslený, má dopad na duševní i společenský život. Lidé vnímají svá vlastní těla díky svým smyslovým strukturám. Neurofyziologické tělesné schéma je teoretický konstrukt, který popisuje tento akt objektivního vnímání sebe sama. Schéma těla se tedy skládá z vnímání hmatové, vestibulární, proprioceptivní, sluchové a vizuální informace o vlastním vnímacím aparátu. Schéma těla je tedy založeno na studium zkušenosti a skládá se z vlastností, jako je orientace těla, prodloužení těla a znalosti těla. To znamená, že díky proprioceptorům a studium Zkušenosti mohou lidé vnímat svou vlastní velikost těla, rozměr a konstrukci nebo funkci svého těla. Takzvaný obraz těla se staví proti tomuto neurofyziologickému konstruktu jako čistě psychologický konstrukt. Obraz těla je relativně objektivní a nezávisí na vlastní mysli ve smyslu vnitřních procesů, ale je formován pouze objektivním smyslovým vnímáním vlastních smyslových systémů. Psychologický obraz těla je naproti tomu subjektivní a závisí na mysli, a tedy na vnitřních procesech jedince. Těmito vnitřními procesy jsou hlavně myšlenky a pocity týkající se vnímání vlastní osoby. Obraz těla je tedy mentálním postojem k vlastnímu tělu a nazývá se také pojmem vědomí těla. Například posouzení vlastní přitažlivosti je důležitou kvalitou obrazu těla. Toto hodnocení je zřídka nezávislé na hodnocení ostatních lidí. Hodnocení ostatními proto hraje hlavně do mentálního subjektivního obrazu těla. Pokud existují silné nesrovnalosti mezi fyziologickým schématem těla a psychologickým obrazem těla, může to narušit vnímání sebe sama. Přijetí cizích obrazů jako vlastních obrazů je v tomto kontextu jedním z nejdůležitějších jevů. Ve výsledku může dojít ke zkreslení, zamítnutí a represi, které mohou vyvolat sebeklam, jako jsou ty, které se vyskytují v anorexie.
Nemoci a poruchy
Vnímání sebe sama může vyvolat vážná onemocnění v důsledku nesrovnalostí mezi objektivním schématem těla a subjektivním obrazem těla, které, podobně jako anorexiemít psychologické i fyziologické důsledky. Ve většině případů jsou ve středu těchto poruch zbožné přání týkající se vlastní postavy. Kromě vlastních obrazů přání lze také přijmout obrázky přání jiných lidí, a tak se v průběhu času cítit jako vlastní obrázky přání. V takovém případě postižené někdy také přijmou chybné vnější vnímání svého vlastního těla jako vnímání sebe sama a , na tomto základě rozvíjet zbožná přání týkající se jejich vlastního těla. Často se bojí přistižení při honbě za obrazy přání. Tento strach pramení z pocitu hanby, že ještě neodpovídá ideálním obrazům. Jelikož vnímání sebe sama hraje hlavní roli při formování vlastní identity, narušení a jiná odcizení vnímání sebe samého také narušují vnímanou identitu postižených. Narušené vnímání sebe sama hraje roli nejen při poruchách, jako je anorexie nervosa, ale může se také projevit poruchami, jako je sociální fóbie. V souvislosti s tímto onemocněním je takzvaný bodový efekt často přitěžujícím faktorem. Postižení se tak cítí trvale vystaveni pozorování jinými lidmi. Narušené vnímání sebe sama hraje roli také u nemocí, jako je dysmorfofobie. Pacienti se cítí neatraktivní a rozvíjejí sebeodmítnutí až k nenávisti k sobě samému. Panický strach z odmítnutí a reakce ostatních lidí s tím interagují. Pocity závisti a osamělosti, stejně jako strach ze zklamání ostatních, jsou také důležitými příznaky snížené sebeúcty v kontextu dysmorfofobie. Ošklivost postižených existuje pouze v jejich vlastních očích, ale omezuje jejich společenský život a často dokonce vede k úplnému stažení ze společenského života. Nastává pocit marnosti.
