Psychologická deprivace znamená nedostatek emocionální pozornosti mezi lidmi, kteří jsou si navzájem blízcí. Zvláště děti v prvních letech života trpí tímto ochuzováním pocitů především ze strany rodičů. Taková psychologická vývojová porucha má více či méně nepříznivý vliv na jejich pozdější schopnost poutat se životním partnerem a navazovat přátelství.
Co je to psychická deprivace?
S psychologickou deprivací si postižené děti a dospívající rozvíjejí schopnost naplňovat osobní sociální role jen s obtížemi a se zpožděním. Obvykle jim chybí důležité předpoklady pro navázání hlubších a upřímných vztahů s vrstevníky. Rovněž jasně viditelné jsou negativní předpoklady pro každodenní vnímavost k podnětům a také cílené studium. Tito mladí lidé často vykazují obtíže ve svém jazykovém rozvoji, a tedy i ve čtení a psaní. Příčiny takové duševní poruchy lze v zásadě vysledovat až k selháním ve výchově. Narušené emoční vazby mezi otcem nebo matkou a jejich vlastním dítětem často vyplývají z depresivních stavů ze strany rodičů. Někdy také hrají roli období izolace a odloučení dítěte, například kvůli rozchodu. Rozhodující roli zde hraje také delší pobyt v nemocnici nebo v dětském domově, při kterém dochází k přerušení pravidelného kontaktu s rodiči nebo blízkými příbuznými.
Příčiny
Pojem psychologická deprivace sahá až k českému psychologovi a dětskému psychologovi Zdeňkovi Matejčekovi (1922-2004). Poruchu definoval jako psychologický nedostatek vyvíjejícího se dítěte, které má malou citovou vazbu. Je třeba od ní odlišit fyzickou deprivaci (nedostatečná výživa), senzorickou deprivaci (nedostatek senzorické stimulace), jazykovou deprivaci (omezená stimulace) a sociální deprivaci (izolaci). Naproti tomu je mluvit nedostatku vzdělání, vážného deficitu ve vzdělávání. Čím dříve začne léčba psychologické deprivace, tím větší je šance na úplné vyloučení nebo vyléčení jejích mnoha důsledků. Terapie je extrémně zdlouhavý proces, protože se jedná o velmi složitou psychologickou poruchu. Léčba bude také úspěšná, pouze pokud rodiče, dětští a dospívající psychologové, pedagogové, sociální pracovníci a případně neurologové úzce spolupracují.
Příznaky, stížnosti a příznaky
Protože emoční potřeby postiženého dítěte byly tak nedostatečně uspokojeny, terapie by proto měl také nejprve řešit předchozí emoční zážitky. Dítě potřebuje nové nebo poprvé vodítka k bohatším a spolehlivějším vztahům s ostatními lidmi. Samotný terapeut je v první řadě taková osoba, která může s dítětem vytvořit důvěryhodnou základnu. Stejně tak lze v mnoha případech zvážit přesun dítěte do intaktní a vhodné pěstounské rodiny.
Diagnóza a průběh onemocnění
Podle některých psychologů má největší šanci na úplnou regresi psychické deprivace zahájení léčby před osmi lety. V pozdějších školních letech pro to existují většinou jen příznivá východiska, ale úspěšné ovlivňují stále více negativní faktory terapie. Šance na uzdravení v dospělosti jsou ještě nižší, zejména proto, že děti potom mohou čelit opakujícím se psychologickým nebezpečím. S úspěšnou terapií je neoddělitelně spojeno vzdělávání rodičů o předpokladech hodnotného soužití se svými biologickými dětmi i o jejich vlastních vzorcích chování při výchově. Například Zdeněk Matejcek vycházel z přesvědčení, že toto vzdělávání generace rodičů je preventivním opatřením, které účinně působí proti psychické deprivaci budoucích generací dětí.
Komplikace
Toto onemocnění obvykle vede u postižených jedinců k různým psychologickým stížnostem. Speciálně v dětství, může vést v dospělosti k těžkým příznakům, takže navazování a udržování sociálních kontaktů nemusí být snadno možné. V mnoha případech to také vede k psychickým stížnostem nebo závažným deprese, což může mít velmi negativní dopad na kvalitu života postižené osoby. Ti, kteří jsou ovlivněni, zásadně nedůvěřují ostatním lidem a nejsou schopni vytvořit pevné pouto. Kromě toho může tato duševní porucha mít také negativní vliv na vztah s partnerem. Toto onemocnění tedy může také vést na různé fóbie nebo na jiné duševní poruchy. Z tohoto důvodu nelze absolvovat obecný kurz. Léčba obvykle není vést k dalším komplikacím. Pokud je léčba zahájena v dětstvíse zvyšují vyhlídky na úplné vyléčení v dospělosti. Léčba však není ve všech případech úspěšná. Z tohoto důvodu je při vzdělávání rodičů velmi důležitá pozornost fyzické blízkosti.
Kdy byste měli jít k lékaři?
Dospělí a děti, u nichž se po několik týdnů či měsíců projevuje snížený pocit pohody nebo u nichž dochází k problémům se zpracováním jejich zkušeností kvůli osudové události, by měli být hodnoceni lékařem nebo terapeutem. V případě silného abstinenčního chování, celkového pocitu nemoci, apatie, apatie nebo snížení odolnosti je indikováno vyšetřování příčiny. V případě slzavosti bledá kůževnitřní slabost, únava nebo poruchy spánku, je třeba navštívit lékaře. Snížení tělesné hmotnosti a nepravidelnosti zažívací trakt mělo by být rovněž vyjasněno. Pokud se jedná o dočasný jev způsobený stres nebo problémy života, v mnoha případech není nutná lékařská konzultace. Pokud se však projevují zvláštnosti chování po dlouhou dobu, potřebuje postižená osoba pomoc. Trvalá ztráta motivace, nedostatek chuti do života nebo smutek mohou vést k vážným duševním poruchám. Proto by měl být konzultován terapeut, pokud žádné zlepšení života nezlepší opatření jsou účinné v každodenním životě a postižená osoba nedokáže sama způsobit změny. Pokud osoba již nedokáže zvládnout obvyklé požadavky, ztratí-li zájem, nebo pokud jsou na všechny životní události pohlíženy v zásadně negativním světle, je třeba jednat. Pokud se obvyklé pobídky nebo návrhy na vybudování šťastných a život potvrzujících okamžiků neprojeví, je třeba zahájit kontrolní vyšetření.
Léčba a terapie
Základní důležitost toho lze spatřovat v obtížném chování připoutání pacientů s psychickou deprivací. V dospělosti mohou trpět depresivní závislostí na konkrétní, obvykle starší osobě. Zároveň na ně může zaútočit téměř panický strach ze vztahů, jehož základem je opět získaný nedostatek citů. V souvislosti s tím obvykle existují také přehnané požadavky na hmotný majetek, projevy lásky, obecný životní styl. Tito lidé se s nezdary, ztrátami a ztrátami dokáží vypořádat jen velmi špatně. Při profesionálním rozvoji jsou často trpěliví a vyhýbají se odpovědnosti. Na druhé straně chtějí kompenzovat nedostatek emoční náklonnosti a svou sociální a společenskou odlehlost nápadnou konzumací hmotných statků.
Prevence
S ohledem na tyto důsledky se ukazuje, jak zásadní je vyvážený a důvěryhodný rodinný život, a to zejména v moderní konzumní společnosti. Každý člen rodiny má ve vztahu k druhému zvláštní a mnohostrannou roli, aby uspokojil základní životní potřeby dítěte fyzicky, emocionálně, intelektuálně a morálně. Na začátku je stále rozhodující pečovatelkou matka, ale poté se otec a sourozenci stávají ústřednějšími. Později má sociální prostředí rodiny a její postavení v komunitě formativní účinek na vývoj dítěte. To musí být podporováno a rozvíjeno. V zásadě každé mladší dítě, kterému chybí pečovatel v rodině nebo o něj přijde bez náhrady, je vystaveno riziku psychické deprivace. Čím mladší je, tím větší je tato hrozba. V žádném případě však ani matka nemůže být nahrazena jiným členem rodiny, pokud tento může naplnit obvyklou láskyplnou pozornost k dítěti. Tímto způsobem mohou také děti z rodin bez otce nebo bez matky růst šťastně a zdravě.
Následná péče
Psychologická deprivace v rané fázi života, jako je nedostatek časného připoutání k jedné nebo více figurám připoutání, není reverzibilní v užším slova smyslu a představuje určitou výzvu pro zbytek života. Po úspěšné terapii, která zároveň představuje pozitivní vztahovou zkušenost, je také důležité, aby postižené osoby udržovaly stabilní a dlouhodobé vazby s ostatními osobami. „Stopy“ psychologické deprivace nelze zcela vymazat ani na fyziologické úrovni. Existuje však vyhlídka, že nejistý (většinou vyhýbavý) styl připoutání vytvořený deprivací se časem změní a budou možné bezpečné přílohy. To je však možné pouze tehdy, pokud se vytvoří alespoň trvalý důvěryhodný vztah - v případě dětí to může být například pěstounská rodina. I po úspěšné terapii se vzorce stížností souvisejících se zkušeností s psychickou deprivací mohou později v biografii znovu objevit. K tomu může dojít, když jsou vzpomínky znovu aktualizovány vnějšími vlivy, například když se postižené osoby stanou samy rodiči. V závislosti na osobní odolnosti jsou sekundární poruchy jako např deprese or úzkostných poruch může také nastat. V takových a výše zmíněných případech může být užitečná obnovená psychoterapeutická péče.
Co můžete udělat sami
Lidé, kteří trpí nedostatkem uspokojení svých vlastních potřeb, mohou získat pomoc a podporu prostřednictvím účasti na behaviorální terapie. Tam se učí, jak strukturovaným způsobem vnímat a plnit své vlastní potřeby přizpůsobené jejich individuálním specifikacím. Kromě toho se učí, jak budovat emoční vazby. Kontakt s ostatními lidmi by měl být vědomě podporován v každodenním životě, a to i bez terapeuta. Pro zlepšení blahobytu je nezbytná spolupráce při změně. Využívání volnočasových aktivit v bezprostřední blízkosti může pomoci poznávat lidi a budovat tak vazby. Výměny kontaktů, portály sociálních médií nebo jiná fóra na internetu jsou také způsobem, jak rozšířit okruh svých známých. Kontakt lze udržovat prostřednictvím chatů nebo výměnou hlasových zpráv s jinými lidmi. Současně lze vytvořit citové vazby. Kromě toho lze na každém dni pracovat, například vytvořením seznamu potřeb. Seznam by měl obsahovat jednoduché i náročné položky. Poté může osoba objektivně zkontrolovat, která potřeba může být během dne realisticky uspokojena. Pokud je to úspěšné, mělo by se pozornost na chvíli vědomě zaměřit na proces od vnímání potřeby k jejímu naplnění.
