Kromě házení a běh atletika nabízí také skákací disciplíny. Tyto skokanské disciplíny se skládají ze dvou typů skoku do výšky a skoku do dálky, jejichž normy se časem měnily. Tyto čtyři disciplíny jsou skok do výšky, skok o tyči, skok do dálky a trojskok.
Skok vysoký
V moderním skoku do výšky, po zakřiveném rozběhu, sportovec přeskočí a bar to je co nejvyšší a čtyři metry dlouhé, což padá při sebemenším dotyku. Světový rekord je 2.45 u mužů a 2.09 m u žen. Sportovec přistane na zádech na měkké podložce. První soutěže ve skoku do výšky pořádali Keltové. Dnešní pravidla soutěže byla stanovena v Anglii již v roce 1865. Podle těchto pravidel lze skoky provádět pouze jednou nohou, na jednu výšku jsou povoleny tři pokusy a bar nemusí být spuštěn po neúspěšném pokusu. Zatímco do roku 1936 musely nohy překračovat bar za prvé, dnes je běžný tzv. flop, kde hlava je první část těla. Obecně u všech skokových disciplín jsou v popředí stížnosti na bederní páteř. Rozběh může dále způsobit stejná zranění jako při sprintu. Nejčastější poranění u skokanů jsou kolena a kotník klouby, a zpětné stížnosti často vznikají navíc (také jako pozdní důsledek). Během skoku se adduktory houpačky noha jsou zvláště ohroženi. Možné dlouhodobé důsledky jsou také kotník společné potíže a prasknutí vazu.
Skok o tyči
Při skokech o tyči se používá stabilní tyč k vyčištění tyče, která je co nejvyšší. Rozběh je na přímé trati, která je nejméně 45 ma dlouhá a 1.22 m široká. Délka a tloušťka lišty závisí na výšce, hmotnosti a pevnost sportovce. Skákání s holemi bylo již v dávných dobách rozšířené. Zatímco na Krétě lidé skákali přes býky pomocí tyčí, Kelti cvičili skok do dálky. Od roku 1775 organizují německé gymnastky závody v skoku o tyči. Rohože na ochranu voltižérů byly zavedeny až v 1960. letech. I dnes je mezi atletickými disciplínami riziko zlomení kosti je nejvyšší v skoku o tyči. Jako technicky nejnáročnější atletická disciplína je také nejnebezpečnější, například když sportovec přistane vedle podložky. Typická zranění při skoku o tyči zahrnují vykloubení ramenní kloub a zlomeniny v oblasti ramen. Obzvláště častým zdrojem nepohodlí je bederní páteř. Patella a Achilles šlachy jsou obzvláště zdůrazněny skokem. V případě možného podříznutí tyče během skoku existuje další riziko zranění zad, přesněji zadních extenzorových svalů.
Skok do dálky
Skok do dálky je pokus o skok co nejdále po rozběhové fázi, která je 40–50 m pro muže a 30–40 m pro ženy. Každý sportovec má na to tři pokusy, přičemž nejlepších osm má další tři pokusy. Kromě starověkých Řeků se od asijských národů také traduje, že od nepaměti zkoušeli soutěže ve skoku dalekém, přičemž v posledně jmenovaných byly nohy utažené a stehna musela být držena kolmo k zemi. Dnes je nutné udržovat chodidla vodorovně a trup ohnutý. V okamžiku přistání, tj. Když se noha dotkne země, je nutné co nejrychleji tlačit boky dopředu, protože body se odečítají při přistání na hýždě. (Při měření délky se počítá první dojem v karanténě). Na začátku fáze vzletu je brzdný účinek, který u nezkušených skokanů způsobuje riziko vymknutí kloubů v koleni a horní části kotník. Lýtkové svaly a stehno flexory a extenzory také často utrpí zranění. Navíc, svalové vlákno slzy se vyskytují, zejména na stehnech.
Triple Jump
Trojskok byl v Německu dlouho ignorován, i když je to také olympijská disciplína. Zatímco ve starověku se trojskok chápal jako součet tří jednotlivých skoků, dnes praktikovaná skoková sekvence mohla být poprvé prokázána v roce 1465. Postupem času však pravidla noha sekvence byly měněny znovu a znovu. Dnes, podobně jako skok do dálky, se skok provádí na vzletové tyči po rozběhu 35 až 42 m. První přistání musí být se stejným noha který byl použit k seskočení, přičemž druhé přistání následovalo druhou nohu a skok jako skok do dálky dokončil pohyb (také se mu říká „hop“, „krok“, „skok“). Sekvence nohou proto musí být levá-levá-pravá nebo pravá-pravá-levá. Rizika zranění jsou obecně stejná jako u skoku do dálky a sprintu, tj. Zejména svalové vlákno slzy a napětí, kotník a poranění kolena, jakož i zánět patelární šlachy (a zde zejména na distálním patelárním pólu, což vede k tzv. „jumperovému kolenu“).
