Dyslexie, dyslexie, dyslexie izolovaná nebo vymezená slabost čtení a pravopisu, LRS, porucha čtení a pravopisu, částečná výkonnostní slabost, částečná výkonová porucha.
Definice
Diagnóza dyslexie je obvykle výsledkem pozorování, která ukazují, že v oblasti psaného jazyka existují problémy, které nejsou způsobeny nedostatečnou výukou a které se výlučně vztahují k oblasti dyslexie. Příznaky mají vždy specifickou povahu, což znamená, že ne všechny příznaky se u dítěte musí vždy vztahovat. Naopak, seznam příznaků nemůže nikdy tvrdit, že je úplný, protože se vždy mohou objevit nové příznaky.
Zpravidla však u dyslektických dětí lze obvykle znovu a znovu pozorovat následující příznaky:
- Pomalé a zastavení
Analogicky k historické změně pojmu dyslexie, rozdíly v diagnóze jsou také patrné. I dnes stále existují různé diagnostické postupy a přístupy. Zásadně dochází k problémům v oblasti dyslexie právě tehdy, když se hromadí typy chyb (viz definice) a jsou patrné další typické příznaky, měla by proběhnout diskuse mezi rodiči a učitelem.
První diagnostické postupy mohou zpravidla probíhat již ve škole. Pokud budou nutné další diagnostické postupy (například diagnostika inteligence), lze zavolat školní psychologickou službu. Můžete také kontaktovat vzdělávací poradenské střediska ve vašem okolí nebo psychologa pro děti a mládež.
Diagnostický postup by zpravidla měl začínat úvodním rozhovorem. Během rozhovoru lze diskutovat o jednotlivých příhodách, které mohou vést k závěrům o přítomnosti slabosti při čtení a hláskování (dyslexie). Byly by to například před-, peri- nebo postnatální události, brzy dětské nemoci, rodinná a školní situace, pracovní chování, zvládání stresových situací atd.
Teprve po prvním kontaktu by měly být použity standardizované testovací postupy, které mohou poskytnout závěry o individuálním výkonu dítěte. Zpravidla se provádí test inteligence a test čtení a pravopisu. Diagnostika si klade za cíl nejen pojmenovat problémy, ale především zajistit, aby byla poskytována cílená a individuálně orientovaná podpora.
Dvě slova „fördern“ a „Diagnostik“ tvoří složené slovo „Förderdiagnostik“, jehož obsah je popsán níže. Zejména když se hromadí typy chyb (viz definice) a objeví se další typické příznaky, měla by proběhnout diskuse mezi rodiči a učitelem. První diagnostické postupy mohou zpravidla probíhat již ve škole.
Pokud budou nutné další diagnostické postupy (například diagnostika inteligence), lze zavolat školní psychologickou službu. Můžete také kontaktovat vzdělávací poradenské střediska ve vašem okolí nebo psychologa pro děti a mládež. Diagnostický postup by zpravidla měl začínat úvodním rozhovorem.
Během rozhovoru lze diskutovat o jednotlivých příhodách, které mohou vést k závěrům o přítomnosti slabosti při čtení a hláskování (dyslexie). Byly by to například před-, peri- nebo postnatální události, brzy dětské nemoci, rodinná a školní situace, pracovní chování, zvládání stresových situací atd. Teprve po pohovoru prvního kontaktu by měly být použity standardizované testovací postupy, které mohou poskytnout závěry o individuálním výkonu dítěte.
Zpravidla se provádí test inteligence a test čtení a pravopisu. Diagnostika si klade za cíl nejen pojmenovat problémy, ale především zajistit, aby byla poskytována cílená a individuálně orientovaná podpora. Dvě slova „fördern“ a „Diagnostik“ tvoří složené slovo „Förderdiagnostik“, jehož obsah je popsán níže.
Termín „Förderdiagnositk“ se používá k popisu diagnostického postupu, který nestačí k provedení diagnózy, ale také tvrdí, že učiní konkrétní výroky týkající se vhodné podpory a terapie. „Bylo rozpoznáno základní zlo všech problémů a nyní se můžeme spolehnout na diagnózu. Zejména v 70. a 80. letech, kdy byla dyslexie prohlášena za „výstřelek“, byla diagnóza dyslexie šancí vyhnout se problémům při léčbě dyslexie. Tato konkrétní diagnóza by spíše měla pomoci čelit problémům prostřednictvím konkrétních forem cvičení.
Speciálním způsobem diagnostika chyb vyhodnotí chyby a přiřadí je různým studium a typicky podporovat oblasti. Jak již bylo uvedeno, termín „Förderdiagnostik“ se skládá ze dvou částí. Na jedné straně je kladen důraz na diferencovanou diagnostiku, na druhé straně však doufáme, že tato diagnostika učiní i konkrétní prohlášení týkající se individuálně orientované podpory.
Propagace + diagnostika = diagnostika propagace. Patří do diagnostiky propagace:
- Analýza základních dovedností a učení, které ukazuje první typické problémy (viz výše)
- Identifikace problémů a abnormalit ve vývoji dítěte (pre-, peri-, postnatální probalmy, snížená spotřeba čtení v rodině, vzorový charakter rodičů)
- Diagnostika inteligence, přičemž je třeba dbát na používání testů inteligence, které nejsou založeny na psaném jazyce. Takové inteligenční testy se nazývají „neverbální inteligenční testy“.
Jejich účelem je zabránit ztrátě zpravodajských informací kvůli existujícím problémům v EU
Za základní dovednosti se považují základy, které jsou zvláště důležité pro osvojení psaného jazyka. Pokud jde o získávání schopností čtení a (právního) psaní, patří mezi ně
- Jemná motorika (= znalost psaní slova a obrat těchto znalostí)
- Schopnost analyzovat zvuky (zvuk = písmena vyslovená ve slově, která se na rozdíl od pravopisu (A, Be, Ce) vyslovují jen tak, jak se používají ve slově: TREE - B AU M, kde B se nemluví jako BE, AU se nemluví jako A a U, M se nemluví jako EM)
- Schopnosti sluchové diskriminace (schopnost vnímat i malé rozdíly s ušima, např. Zvuky: bd, gk,… nebo slovy: kalhoty - králík atd.)
- Kinestetické diskriminační dovednosti (= schopnost provádět pohyby a vnímat je.
V oblasti osvojování psaného jazyka se jedná o jemné pohyby řečového aparátu, např
Dyslexie (částečná výkonová slabost) znamená normální až nadprůměrnou inteligenci. Problémy se vyskytují izolovaně v oblasti, ve které se inteligenční test používá k měření inteligence, se liší. Jelikož zpravodajský kvocient jako takový není obecně platným měřítkem, ale odráží pouze aktuální stav zpravodajských informací ve vztahu ke konkrétnímu zkušebnímu postupu, je třeba ve znaleckém posudku uvést, které postupy byly použity.
Jelikož existuje mnoho různých postupů pro stanovení inteligenčního kvocientu a tedy pro měření inteligence a stavu vývoje jedince, bude zde jako příklad diskutováno pouze několik testovacích postupů. Na jedné straně je to způsobeno poměrně častým používáním HAWIK (Hamburger Wechsler Intelligenztest für Kinder) a CFT (Culture Fair Intelligence Test). Testy HAWIK se provádějí prostřednictvím různých dílčích testů, jako jsou: obrazové doplňky, obecné znalosti, výpočetní myšlení atd.
praktická, slovní a obecná inteligence. CFT měří individuální schopnost dítěte rozpoznat pravidla a identifikovat určité vlastnosti. Měří také míru, do jaké je dítě schopné neverbálního rozpoznání a řešení problému. Test se skládá z pěti různých dílčích testů.
