Exterocepce spolu s interocepcí tvoří celek lidského vnímání. Extrocepce je vnímání vnějších podnětů specializovanými smyslovými buňkami zvanými extroceptory. Zpracování podnětů probíhá centrálně nervový systém a mohou být narušeny při neurologických onemocněních.
Co je to exteroception?
Extroception je vnímání vnějších podnětů specializovanými smyslovými buňkami zvanými extroceptory, jako jsou smyslové buňky v uchu. Lidské vnímání umožňuje lidem utvářet si obraz o sobě a svém prostředí. Vnímání vnitřních podnětů a vnímání vnějších podnětů tvořit celková vnímací schopnost člověka. Vnitřní podněty jsou vnímány zevnitř těla a jsou tak významnou součástí sebepoznání. Vnější podněty jsou všechny vnější podněty prostředí, které lidem umožňují vnímat vnější svět. Vnitřní vnímání je interocepce. Vnější vnímání se analogicky nazývá exterocepce. Skládá se z vizuálního, sluchového, chuťového, čichového a vestibulárního vnímání. Kromě toho se počítá také citlivost. Stejně jako vnitřní vnímání funguje i vnější vnímání se stimulačními smyslovými buňkami zvanými receptory. Receptory vnějšího vnímání jsou extroceptory. Jsou odpovědní za příjem vnějších podnětů, zpracování podnětů a přenos informací o podnětu ve fyziologicky zpracovatelné formě. Vedení stimulu probíhá aferentními cestami a zaměřuje se na střed nervový systém, kde se kombinují podněty z prostředí a vstupují do vědomí jako obklopující obraz.
Funkce a úkol
Exteroceptory jsou prvním místem, kterým vnější podněty procházejí na cestě do lidského těla. Každý z těchto receptorů se specializuje na specifické podněty. Podnět molekuly vázat se na určená místa k excitaci receptoru, který přeměňuje stimul na fyziologickou formu nervové excitace. Například existují speciální extroceptory pro snímání vibrací, dotyků, teploty a mnoho dalších vnějších podnětů. Opakem extroceptorů jsou interoceptory, které měří vnitřní podněty. Percepční struktury, jako je citlivost muskuloskeletálního systému na hloubku, registrují jak vnější, tak vnitřní podněty, a lze je tedy popsat jako interceptory i exteroceptory současně. Exteroceptory zahrnují receptory, jako jsou Vater-Paciniho krvinky pro vnímání vibrací nebo Meissnerovy krvinky a Ruffiniho krvinky pro registraci dotyku, tlaku a tlakových rozdílů. Fotoreceptory oka jsou vnímavé ke světlu a vlasy buňky ve vnitřním uchu umožňují sluchové vjemy. Všechny exteroceptory jsou propojeny prostřednictvím prvního neuronu s druhým neuronem. Buněčná těla exteroceptivních neuronů jsou umístěna v míše ganglion. Jejich centrální projekce procházejí zadními dráhami šňůry, aniž by se přepínaly nebo křížily, a tak dosáhly jádra gracilis nebo nucleus cuneatus. Pouze zde se informace přepne na druhý neuron. Vlákna pocházející odtud se nazývají fibrae arcuatae internae a rozšiřují se směrem k thalamus. V decussatio lemnisci medialis jsou zapojeni do křížení. V nucleus ventralis zadní části thalamus, vlákna končí a informace z exteroceptorů jsou přepnuty na třetí neuron. Tento třetí neuron vede přes radiatio thalami superior nebo crus posterior od capsula interna a odtud dosahuje k primární somatosenzitivní mozek centrum v postcentrálním gyrusu. Tam se nacházejí oblasti Brodmann 3,2 a 1. V mozek, kromě ukládání, klasifikace a interpretace exteroceptivních vjemů dochází v případě potřeby k počáteční stimulační reakci. Exteroception je některými autory rozdělena na epikritickou citlivost a protopatické vnímání. Epikritická citlivost je definována jako vnímání jemného dotyku, vnímání vibrací a vnímání tlaku a provádí se pomocí dvoubodové diskriminace. Takto shromážděné informace se dostanou do mozek zadními dráhami šňůry fasciculus gracilis a fasciculus cuneatus. Pod protopatickým vnímáním mají autoři na mysli bolest a vnímání teploty, které jsou dodávány do mozku přední šňůrou traktus spinothalamici anterior et laterales.
Nemoci a nemoci
Exterocepce může být nevratně poškozena neurologickými chorobami nebo traumatickými lézemi zúčastněných nervových struktur, a může tak být trvale narušena. Mezi příčinná onemocnění v této souvislosti patří onemocnění centrálního nervu, jako je roztroušená skleróza nebo onemocnění periferních nervů, jako je polyneuropatie. Extroceptivním percepčním poruchám však ne vždy předcházejí skutečné nervové léze. V některých případech je narušena pouze senzorická integrace externích informací. K této integraci dochází v mozku a odpovídá kombinaci více podnětů do celkového obrazu podnětu. Environmentální obraz je tedy produktem přesné interakce jednotlivých smyslů. Poruchy senzorické integrace této interakci zabraňují. Poruchy senzorické integrace obvykle souvisejí s pozorností člověka a odpovídají smyslové hyposenzitivitě na určité vnější podněty. Mozek musí vybírat smyslové podněty, aby se nepřetěžoval. Pozornost vůči vnějším podnětům je odpovídajícím způsobem omezena a ne vždy adekvátně rozložena. Například udržování držení těla na základě vnějších podnětů vyžaduje pozornost, která může současně postrádat jiné aktivity. Poruchy senzorické integrace s posturální slabostí se tak často projevují například chronickým neklidem. Hyposenzitivita hmatového a proprioceptivního aparátu se projevuje nedostatečným plánováním pohybu a neohrabaností. Přecitlivělosti v této oblasti jsou poruchy modulace a neumožňují nervový systém adekvátně filtrovat, což vede k hmatové obraně. Je tak zabráněno neočekávaným dotykům a může dojít k sociální úzkosti. Nejčastěji, ale ne výlučně, jsou děti postiženy integračními poruchami. Někdy se senzoricko-integrační poruchy vyvinou z neurologických poruch, jako je mrtvice. V takovém případě se používá termín porucha SI. Konkrétním příkladem poruchy s integrativní senzorickou poruchou je autismus, který je často také charakterizován změnami bolest vnímání.
