Evoluce znamená vývoj. Ve vztahu k člověku to znamená vývoj od předků zvířat přes prehumany a rané lidi až po dnešní lidi. Biologický název druhu je Homo sapiens. Pod pojmem „druh“ rozumí biologie společenství živých bytostí, které se může mezi sebou množit.
Co je evoluce?
Evoluce znamená vývoj. Ve vztahu k člověku to znamená vývoj od předků zvířat přes prehumany a rané lidi až po dnešní lidi. Fylogenetický vývoj člověka lze uvažovat v kontextu vývoje obratlovců a savců. Podle teorie Charlese Darwina formulované v 19. století se druhové změny vyvíjejí pod vlivem mutace a selekce. Mutace jsou náhodné změny v genomu, které mohou být způsobeny například chemickými nebo fyzickými účinky. Pokud tyto změny ovlivní reprodukční buňky, tj. Vejce nebo spermie, jsou předávány další generaci při oplodnění. Většina z těchto mutací není životaschopná. Pokud však mutace nevede u potomků k život ohrožující dysfunkci, může být prospěšná, škodlivá nebo nemá vůbec žádný vliv na přežití jedince. Výhodné mutace mohou mít například ten účinek, že se nosič nového znaku dokáže lépe prosadit v prostředí a také v průběhu života přivést na svět stále odolnější potomky. Postupem času se tedy díky pozitivnímu výběru nový rys rozšířil mezi populaci. Může to být také první krok změny směrem k novému druhu.
Funkce a úkol
Ve skalních vrstvách pravěku Země byly nalezeny pozůstatky prvních forem života s jadernými buňkami. Jsou staré více než 3 miliardy let. Vývoj ke stále složitějším formám života probíhal v moři. Avšak až do kambrijského období asi před 570 miliony let, na začátku pravěkého období Země, byla zjevně přítomna většina živočišných kmenů žijících dnes. Patří mezi ně měkkýši, jako jsou hlemýždi, členovci, jako jsou krabia cnidarians jako jsou medúzy a korály. Fosilní pozůstatky obratlovců jsou známy pouze před ordovikem před 500 miliony let. Rostliny a zvířata brzy začaly kolonizovat také zemi. V devonu, asi před 400 miliony let, byli obojživelníci prvními obratlovci, kteří kolonizovali zemi. Od středověku, věku dinosaurů, již známe první fosilie malých savců. Pravděpodobně měli oproti střídavě teplým ještěrům tu výhodu, že mohli samostatně regulovat a udržovat svou tělesnou teplotu. Mohli se tak hbitě pohybovat i při nízkých teplotách. To bylo důležité přežití a adaptivní výhoda. I dnes se velké ještěrky a obojživelníci vyskytují pouze v teplém podnebí, zatímco savci se dokázali rozšířit až do arktických oblastí. Podobně reprodukční režim savců představuje rozhodující evoluční výhodu, protože embryo se mohou vyvíjet chráněni v těle matky a o potomstvo je postaráno na začátku. Nálezy prosimianů jsou známy již z období křídy asi před 140 miliony let. Po vyhynutí dinosaurů na konci křídy se ptáci a savci mohli dále rozvíjet. Byli schopni kolonizovat téměř všechna stanoviště během terciárního období asi před 65 miliony let. Která vývojová linie vedla přímo k dnešním lidem, lze odvodit pouze porovnáním fosilních nálezů. S novými nálezy je proto nutné starší nápady často revidovat a revidovat. Předpokládá se, že Proconsul nebo Propliopithecus, který byl velký asi jako pavián a žil před 20 až 30 miliony let, byl předkem dnešních primátů, které biologicky zahrnují člověka. Trochu malý krok považovaný za velmi pomalý vývoj z generace na generaci. Všechny živé bytosti tak trvale podléhají vlivům prostředí, jejichž podmínky se téměř nepostřehnutelně vnášejí do těl. Pole Epigenetika a akcelerace o tom svědčí.
Nemoci a nemoci
Evoluce k člověku a rodu Homo mohla také vyústit ve vývojové linie, které vyhynuly. Částečně se předpokládá, že k tomu došlo u neandertálského člověka (Homo neandertalensis). Někteří vědci však také předpokládají, že se to mísilo s Homo sapiens a sloučilo se do populace. Jako typické lidské vlastnosti nazýváme vzpřímenou chůzi, jazyk, používání nástrojů a rozvoj kognitivních schopností, které souvisely s rozvojem mozek. Tyto schopnosti však lze do jisté míry nalézt i na zvířatech, což dokazují například úžasné výsledky vědy, v nichž byly schopnosti zvířat intenzivně trénovány. Jedním ze spouštěčů lidského vývoje mohlo být šíření stepí před 7.5 miliony let. Upřednostňoval vzpřímenou chůzi, která poskytovala lepší přehled. Zároveň se tím uvolnily ruce pro používání a výrobu nástrojů. Ruka se od té doby vyvinula ve specializovaný uchopovací nástroj, který lze použít k lepší přípravě a zpracování jídla. Silná čelist tedy už také nebyla tak důležitá a mozek lebka mohl zabírat větší prostor. Střídání dob ledových a teplých období asi před 2 miliony let na začátku kvartérního období kladlo požadavky na přizpůsobivost živých bytostí, s nimiž si člověk zvlášť dobře poradí. Dokázal se chránit vhodným oblečením a obydlími a předávat své zkušenosti jako důležité zásoby znalostí v rámci sociální skupiny. Mnoho výhod lidské evoluce, které nám dnes umožňují aktivně utvářet naše prostředí, však také přineslo obtížné změny. Jedním z nich je rozšíření lebka, což vedlo k tomu, že se lidé rodí bolest. Maximální velikosti pro narození přirozenými prostředky tedy bylo dosaženo již dlouho.
