Hypertyreóza
Hyperaktivní štítná žláza je v lékařské terminologii známá také jako hyperthyroidismus. Jedná se o onemocnění spojené se zvýšenou produkcí štítné žlázy hormonů tyroxin (T4) a trijodtyronin (T3). Prevalence hyperthyroidismus je 2–3% z celkové populace. V Německu jsou nejčastějšími příčinami autoimunitní onemocnění Gravesova nemoc nebo funkční autonomie štítná žláza.
Ve věku mezi 20 a 40 lety Gravesova nemoc je považován za nejběžnější spouštěč hyperthyroidismus, zatímco funkční autonomie je považována za nejčastější spouštěč onemocnění štítné žlázy od 50 let. Příznaky hypertyreózy jsou velmi rozmanité. Zvýšená produkce hormonů má zvláštní účinek na metabolismus a oběh, ale také ovlivňuje psychickou pohodu a růst.
Pacienti si obvykle stěžují na nervozitu, neklid, nespavost, zvýšené pocení a hubnutí. Navíc, vypadávání vlasů, zvýšená chuť k jídlu a žízeň, může se vyskytnout zvýšená frekvence stolice s možným průjmem a svalovými potížemi (myopatie). Ve vzácných případech se mohou vyvinout pacienti mužského pohlaví s hypertyreózou gynekomastie (zvětšení mléčné žlázy); ženy si také stěžují menstruační poruchy.
Charakteristickým nálezem imunologicky vyvolané hypertyreózy je pretibiální myxedém (= roztažení kůže na holenní kosti v důsledku akumulace glykosaminoglykanů). Terapeutická léčba hypertyreózy se obvykle provádí pomocí tzv. Tyreostatik. Tyto léky inhibují novou syntézu štítné žlázy hormonů různými mechanismy s cílem dosáhnout eutyreózy (= normální produkce štítné žlázy).
Hypertyreóza může být také léčena chirurgicky. Předpokladem je však euthyrotický metabolický stav před zahájením operace pomocí tyreostatik. Následná následná léčba L-tyroxin je povinná, protože částečná resekce (odstranění určitých částí) štítná žláza může vést k hypotyreóza, tj. nedostatečná funkce.
Častou nežádoucí komplikací během operace je poranění laryngeálního rekurentního nervu (rekurentní paréza), protože to topograficky úzce souvisí s štítná žláza. Uzliny ve štítné žláze lze detekovat u více než 50% populace a procento se zvyšuje s věkem. Podle studií lze uzlík detekovat u každého druhého dospělého ve věku od 65 let.
Uzlíky mohou být cysty (dutiny naplněné tekutinou), výrůstky, zjizvení a kalcifikace, jakož i změny produkující hormony ve tkáni štítné žlázy. V lékařské terminologii se rozlišuje mezi „studenými“, „teplými“ a „horkými“ uzlinami, pokud jde o uzly produkující hormony. Termín studený, teplý nebo horký se však nevztahuje na teplotu uzlu, ale na jeho aktivitu, tj. Zda je zaneprázdněn produkcí hormonů nebo ne.
Produkci tohoto hormonu lze měřit pomocí tzv scintigrafie. To zahrnuje vytvoření barevného obrazu štítné žlázy pomocí různých barev. Aktivita oblasti určuje, jakou barvu má na obrázku.
Barvy horkých, velmi aktivních oblastí se tak změní na teplé tóny, jako je červená a žlutá, a na studené barvy, jako je modrá a zelená, se sníženou aktivitou. Za takovou oblastí studeného uzlu je často jednoduchá změna tkáně, která již není schopna produkovat hormony. Mohou to být cysty (dutiny plné tekutin), adenomy (benigní proliferace buněk produkujících hormony), kalcifikace nebo jizvy ve tkáni.
Ve vzácných případech (max. 5%) však může být také maligní nádor. Rychlý růst a hrubá neměnná konzistence mohou předem naznačovat maligní růst.
Kvůli této vzácné příčině musí být vždy ošetřena hrudka. Konečnou diagnózu lze stanovit jemnou jehlou propíchnout, nekomplikovaný způsob biopsie. Zde se tenkou jehlou odebere malý vzorek tkáně a vyšetří se pod mikroskopem.
V závislosti na tom, zda je změna dobrá nebo maligní, se postup léčby liší od pozorování po pravidelné ultrazvuk kontroly k úplnému odstranění štítné žlázy. Radiojodová terapie není účinný pro studené uzliny. Protože postup je založen na absorpci radioaktivních látek jód buňkami a těmito uzlíky absorbují málo jódu, s buňkami nelze tímto způsobem bojovat a terapie nemůže mít žádný účinek.
Všechny články v této sérii:
