Kdy by neměly být prováděny masáže pojivové tkáně?
V zásadě pojivové tkáně masáž je bez vedlejších účinků, ale je třeba se mu vyhnout u některých onemocnění. Kontraindikace nebo nemoci, u nichž by se měl před použitím masáže pojivové tkáně poradit se svým ošetřujícím lékařem, jsou
- Akutní zánětlivé procesy
- Kardiovaskulární choroby
- Onkologická onemocnění
- Akutní astmatický záchvat
- Febrilní nemoci
- Cévní choroby
- Zvýšené sklony ke krvácení
- Akutní poranění nebo otevřené rány
Terapeutický postup
Ošetření trvá asi 10-30 minut a provádí se dvakrát až třikrát týdně. Pro zvýšení účinnosti by však první ošetření mělo trvat déle. Pro dosažení nejlepšího účinku by měl mít pacient po ošetření 30minutový odpočinek.
Pravidlem je, že pojivové tkáně masáž začíná takzvanou malou zástavbou v oblasti dolní části zad (kříže). masáž končí v oblasti horní části zad. I když napjatá oblast postihuje hlavně určitou oblast nebo orgán, léčba by měla vždy zahrnovat celou záda, protože jednotlivé orgánové systémy jsou navzájem propojeny a mohou se tak navzájem ovlivňovat.
Masáž se provádí hlavně prstenem a středem prst v mrtvice a tahová technika. Týká se kůže, podkožní tkáně a fasciální tkáně. Terapeut může používat různé techniky.
U „ploché techniky“ se podkožní tkáň pohybuje naplocho Palce a konečky prstů. „Technika kůže“ má naopak povrchnější účinek tím, že pracuje na povrchově se měnící vrstvě kůže. „Subkutánní technika“ vyžaduje silnější tah.
Tato technika je nejúčinnější, čím vyšší je aplikované napětí. A konečně je tu „technika fascie“ (fascia = silná vrstva pojivové tkáně okolní svaly nebo celé části těla), ve kterých se terapeut háčky konečků prstů zahákne za okraje fascie. Ve srovnání s ostatními technikami jako celkem je nejsilnější tah v technice fascie.
Historie masáže pojivové tkáně
Projekt masáž pojivové tkáně byla objevena a vyvinuta náhodou v roce 1929 německou fyzioterapeutkou Elisabeth Dicke (1884-1952). Ošetřením bolestivých oblastí pánve náhodně zjistila na svém těle, že léčba měla účinek na krev oběh v nohou kromě místních bolest úleva. Její právo noha trpěl v té době oběhovou poruchou a pravděpodobně by musel být brzy amputován.
Po třech měsících léčby však příznaky úplně ustoupily. Přesvědčena o svém úspěchu otestovala své nové poznatky na své pacientce a dosáhla podobných výsledků. Spolu s fyzioterapeutkou a lékařkou Hede Teirich-Leube (1903-1979) dále rozvíjela svou techniku Elisabeth Dicke.
Účinnost masáž pojivové tkáně byl klinicky vyšetřován na univerzitě ve Freiburgu. Nakonec tito dva fyzioterapeuti vydali knihu o společné práci. Od roku 1950 se tato nová metoda rozšířila poměrně rychle a od té doby ji využívají fyzioterapeuti a lékaři.
Všechny články v této sérii:
