Diferenciální učení

Úvod

Klasická myšlenka studium pohyb obvykle vypadá takto: Praktik provádí pohyb, který se má naučit, několikrát za sebou. Na začátku se pohyb obvykle provádí velmi nejistě a technicky nepřesně. Učitel nebo trenér má určitou představu o tom, jak by měl cílový pohyb vypadat, a snaží se jej pro praktického lékaře učinit co nejsrozumitelnějším prostřednictvím obrazové řady (vizuální) nebo popisné (akustické).

Cokoli, co se během provádění pohybu odchyluje od tohoto optimálního cílového pohybu (technického modelu), je špatné a musí se mu pokud možno vyhnout během opakování cvičení (neustálé porovnávání cílových a skutečných hodnot). Odchylka od technického modelu se stále více snižuje, dokud není dosaženo cílového pohybu s co nejmenšími fluktuacemi. Každý tento postup zná ze sportovních hodin nebo tréninku v klubu.

Trenér se snaží opakovat pohyb a opravovat chyby, dokud není dosaženo cílového pohybu (cílová technika). Ti, kteří se nijak zvlášť neúčastní sportu, mohou tuto korelaci ilustrovat na hodinách klasické školy. Pokud v minulosti došlo k chybě v diktátu, muselo se toto slovo několikrát opakovat.

V této souvislosti je zřejmé, že v popředí je intervence a myšlenka optimálního pohybu trenéra / učitele. Pokud by při opravě diktátu bylo slovo několikrát chybně napsáno, nesprávné slovo by bylo uloženo do paměti paměť. Ve sportu je to podobné.

V tomto případě je sportovec / student považován za „technický nedostatek“, který nemá žádné „pohybové“ zkušenosti. V tomto takzvaném přístupu teorie programů je člověk studium je chápán jako druh počítače. Nyní však nastal problém s tímto pohledem studium, a to jak v motorické, tak v kognitivní oblasti, protože člověk mozek (a tedy učení) nefunguje jako počítač.

Projekt mozek funguje nejlépe s asociacemi známých. Tato schopnost však není (nebo těžko) využívána ve škole nebo v mimoškolních sportech / učení. Diferenciální učení je založeno na předpokladu, že lidská bytost má schopnost naučit se správnému pohybu atd.

v sobě. Tento přístup často není, nebo dosud není v tréninkové praxi přijímán kvůli nedostatečnému porozumění. Mnoho trenérů věří, že pokud sportovec sám vyvine správný pohyb, postava trenéra se stane nadbytečnou.

Vůbec tomu tak není, spíše naopak, trenéra čekají stále více a ještě obtížnější úkoly. (Více o tom později) Na tomto místě je třeba zdůraznit, že konvenční trénink (pohled teorie programu) není špatný nebo špatný ve srovnání s diferenciálním učením, je založen na jiném principu a nakonec vede k úspěchu. Výsledky nedávných studií však ukázaly, že učení pomocí diferenciálního učení má rychlejší úspěšnost.

Klasický příklad systémově dynamického přístupu (diferenciální učení) k motorické učení lze najít v učení chodit s malými dětmi. Až do učení cílového pohybu (vzpřímená chůze) je proces učení charakterizován velmi vysokými výkyvy v provádění pohybů. Proces učení probíhá výhradně prostřednictvím nezávislých pokusů a omylů.

Rodiče se zřídkakdy rozpadnou na dílčí pohyby a učí malé děti pomocí složených dílčích metod. Cílového pohybu je však vždy dosaženo téměř k dokonalosti. Dítě zažívá velký pocit pohybu kvůli velkým výkyvům v učení pohybu.

Diferenciální učení je založeno na předpokladu, že pohyby, bez ohledu na typ sportu, obsahují velmi vysoký stupeň jednotlivých faktorů. To lze velmi jasně vidět na příkladu techniky v tenis ze dvou sportovců (Roger Federer a Raphael Nadal). Oba hrají na nejvyšší úrovni se zcela odlišnými technikami.

Je proto velmi obtížné určit technický model, protože každý člověk má jiné dispozice k řešení pohybového úkolu. Diferenciální přístup tak zpochybňuje hlavní principy technologie při učení pohybu. Dalším faktorem systémově dynamického přístupu (diferenciální učení) je, že pohyby vždy podléhají velkým výkyvům.

Je prakticky nemožné provést stejný zásah / výstřel / hod atd. Dvakrát za stejných podmínek, protože pohyb narušuje příliš mnoho vnějších a vnitřních faktorů. Právě tyto fluktuace (nazývané chyby v přístupu k teorii programu) využívá diferenciální učení k tomu, aby umožnil co nejširší rozsah pohybů. Stejně jako u teoretického přístupu k programu je tedy cílem dosáhnout individuálního optimálního pohybu cíle, ale v diferenciálním učení je člověk chápán jako samoučící se systém.

Lidská bytost usiluje o rozdíly. Jak po fyziologické, tak po neurologické stránce. To tedy platí i pro silový trénink.

Stejný trénink se stejnými váhami a stejným počtem opakování pravděpodobně z dlouhodobého hlediska nedosáhne požadovaného úspěchu. Každý, kdo roky trénuje v oblasti hypertrofie (budování svalů) dosáhne většího úspěchu v budování svalů jediným tréninkovým stimulem v síle vytrvalost oblast než jiná hypertrofie podnět. Mnoho (ale ne všichni) trenéři nerozumí úmyslu tohoto přístupu a nesprávně interpretují zmíněné výkyvy.

Je samozřejmé, že správné množství pohybových variací je důležité. Tyto rozdíly, známé také jako „hluk“, musí trenér zvolit tak, aby byl vždy zaručen odkaz na optimální pohyb. Podívejme se na servírování tenis, například.

Diferenciální učení zahrnuje změněné prostředí stav (výběr rakety, výběr míče) a změněné komponenty techniky (poloha nohou, použití kyčle, použití paže, pozice uchopení atd.). Typické chyby, které trenér dobře zná, jsou vědomě integrovány do provádění pohybu, aby vyvolaly adaptaci v neurální síti (neurální plasticita).

Zaměření a výběr houpání však musí vždy vyprovokovat dosažení cílového pohybu. Proto není výhodné simulovat náraz zespodu, protože rozsah pohybu je velmi daleko od pohybu cíle (náraz shora). V ideálním případě se pro každé provedení pohybu záměrně použije takzvaný šum.

Pokud se učení pohybu mění pomocí diferenciálního učení kolem příslušného cílového pohybu, umožňuje to studentovi variabilně reagovat v budoucích pohybových sekvencích. To vede k interpolarizaci techniky. Vezměme si příklad tenis: Ve volné hře musí hráč reagovat na neustále se měnící pohybovou situaci vlivem soupeře.

Vzhledem k výkyvům v pohybovém učení má sportovec větší rozsah pohybu a akce. Pohyb cíle není spojen s technickým konceptem trenéra, ale vyvíjí se pro každého hráče v průběhu vývoje. Mluvíme o oblasti řešení.

Důkaz diferenciálního učení byl několikrát prokázán v praktických studiích. Byly porovnány klasický přístup (teoretický pohled na program / série metodických cvičení) a diferenciální učení. V oblasti basketbalu, fotbalu, tenisu a vrhu koulí již bylo pozorováno výrazné zlepšení výkonu.

Díky změnám pravidel v 90. letech došlo v házené k zásadním změnám. Tato strukturální změna umožnila mnohem vyšší tempo hraní a více dynamiky. Od té doby se předpoklad výkonu nebo profil podmíněných požadavků přesunul stále více do popředí.

Základem pro házenou není jen taktika a vytrvalost, ale také osvojení správné techniky a tedy správného tréninku techniky. Při učení techniky se rozlišuje mezi dvěma různými metodami:

• Programový teoretický (tradiční) přístup
• Systémový (diferenciální) PŘÍSTUP

Takzvaný konzervativní programový teoretický přístup vychází z klasické psychologie a vidí lidskou bytost v pohybech učení jako čistý systém zpracování informací. Vyvíjejí se takzvané generalizované motorické programy (gmP).

Nově naučený pohyb je tedy nový centrálně uložený program. Tato metoda učení se vyznačuje vysokým počtem opakování ve stejné situaci. V tenisu by to znamenalo opakovat totéž mrtvice znovu a znovu.

Hrubý koordinace -> jemná koordinace -> jemná koordinace Klasické metody výuky jsou S teoretickým přístupem k programu dochází k řadě problémů, které jsou stručně shrnuty níže. Kontrolu a opravu provádí vždy učitel nebo školitel pod externí kontrolou. Neexistují důkazy o centrálním řídicím systému v EU mozek, na kterém je založen teoretický přístup programu.

Přirozené kolísání pohybu je vždy přítomno, dokonce i při vysoce výkonných sportech. Více k tomuto tématu v části: Motorické učení

• Metodické principy
• Série metodických cvičení
• Metodická herní série

Základem pro dynamický, diferenciální přístup systému je fyzika. Tento přístup vidí lidi jako synergický, nelineární, chaotický systém, který se učí samoorganizováním. Naučit se pohybovat je proces hledání a prožívání vnímání, vnímání a prožívání.

Ve srovnání s teoretickým přístupem k programu neexistuje žádný standardizovaný proces pohybu. Variabilita -> nestabilita -> samoorganizace Variabilita provedení se vědomě používá a aplikuje v diferenciálním učení, aby vyvolala největší možnou variabilitu v pohybu. To spouští proces samoorganizace.

Poznámka: Malé děti se učí chodit v diferenciálním systému. Diferenciální učení nabízí různé možnosti, jak vědomě vytvářet variabilitu v rámci pohybu.

• Rozdíly v prostorovém provedení pohybu
• Rozdíly v provedení časoprostorového pohybu (rychlost)
• Rozdíly v provedení dynamického pohybu (zrychlení)
• Rozdíly v časovém provedení pohybů (rytmus)