Individuace: funkce, úkoly, role a nemoci

Individuace je rozvoj vlastních schopností a hledání vlastních hodnot. Termín je tedy často synonymem termínu seberealizace. Konflikt individualizace vs. závislosti je považován za hlavní zdroj duševní nemoc.

Co je individualizace?

Individuace je rozvoj vlastních schopností a hledání vlastních hodnot. Termín je tedy často synonymem termínu seberealizace. Psychologie používá termín individualizace k popisu cesty k sobě jako k vlastnímu celku. Individuace je tak chápána jako proces stávání se celkovým, který umožňuje lidem najít svou vlastní jedinečnost a individualitu. Prostřednictvím tohoto procesu se člověk stává jednotlivcem, kterým ve skutečnosti je, a je nezávislý na ostatních. Kromě rozvoje vlastních schopností a možností zahrnuje tento proces uvědomování si své vlastní individuality. Po individualizaci člověk prožívá sám sebe jako něco jedinečného a realizuje se jako něco svého vlastního. Individuace jako psychologický koncept sahá až k CG Jungovi, který tento proces považoval za celoživotní proces přístupu k vlastnímu já. Jung se svým porozuměním individuace distancoval od názorů Sigmunda Freuda na stejné téma a posunul se více na stranu Alfreda Adlera. Ve svých poznámkách k individuaci Jung zdůraznil především vykoupení, které tvoří tento koncept. S procesem individualizace, řekl, může člověk konečně jednat tak, jak se cítí. Pro Junga je tedy individualizace nakonec osvobozením od vnějších omezení. NÁS psychiatr a psychoterapeut Erickson nejprve spojil individualizaci s hypnoterapie a tímto způsobem použil nevědomí jako zdroj pro seberealizaci.

Funkce a úkol

Člověk vyrůstá v sociálních komunitách a tyto komunity dostávají normy, hodnoty a omezení. Tímto způsobem se částečně drží bez zpochybňování hodnot jiných lidí, které nemusí nutně odpovídat jeho hodnotám. Tento jev je v rozporu s jeho individualitou. Individifikace odpovídá zvládnutí a zpracování tohoto konfliktu. Za účelem překonání konfliktu jednotlivec zpochybňuje normy a hodnoty ostatních, například rodičů a přátel, a v případě potřeby je převažuje. Nalezení vlastních norem nebo hodnot je jedním z nejdůležitějších faktorů v tomto procesu. Jednotlivec se musí naučit zklamat očekávání nebo porušit určité zákazy, které mu nevyhovují. Přizpůsobení se ostatním je pro socializaci do určité míry nezbytné. Pokud je však toto základní opatření překročeno, může to mít nezdravé účinky na vývoj jedince. S individuací je jedinec osvobozen od nezdravých účinků a organizuje svou osobnost osvobozenějším způsobem. Cílem je zlepšení vnitřní struktury. U Freuda odpovídá individualizace životní cestě, která opakovaně vyžaduje aktivní a vědomé zvládání konfliktů v popsaném smyslu. Problémy se objevují znovu a znovu a lidská bytost musí přijímat rozhodnutí takovým způsobem, aby za ně mohl vždy znovu odpovědět sám před sebou. Individuace osvobozuje člověka při jeho rozhodování od toho, co by měl dělat podle ostatních nebo od toho, co by bylo správné pro ostatní, a umožňuje mu naslouchat sám sobě, kde najde správné rozhodnutí pro sebe. Milton H. Erickson také sledoval individualizaci pomocí svého speciálně vyvinutého hypnoterapie. Mezitím existují dotazníky, které měří úroveň rozvoje individualizace, například PAFS-Q, který je založen na osobní autoritě v rodinném systému. Sebarozvoj v tomto dotazníku odkazuje na individualizaci v rámci rodinných událostí několika generací. Psychoanalytička Margaret Mahler se také zabývala individuací a popisuje především vývoj dítěte jako proces odloučení a individualizace. Proces individualizace je pro ni posloupností vývojových kroků a jako cíl má jednotlivé charakteristiky.

Nemoci a poruchy

Psychodynamický přístup uznává takzvané základní konflikty a jejich zpracování jako poutavou součást každého lidského vývoje. Částečně jsou duševní poruchy, bez ohledu na jejich povahu, přiřazeny k jednomu z osmi základních typů konfliktů za účelem vypracování léčby. Předpokládá se, že psychologické problémy jsou vždycky způsobeny nedostatečným zvládáním jednoho z osm typů konfliktů. Prvním z těchto typů konfliktů je konflikt závislost vs. individuace, který v krajním případě nutí člověka hledat vztah s vysokou závislostí a v opačném krajním případě si vždy udržuje emoční nezávislost, takže nikdy nemůže plnit své potlačené touhy po připoutání. To, že ve skutečnosti jsou všechny duševní choroby způsobeny jedním z osmi základních konfliktů, je velmi kontroverzní. Přinejmenším je však člověk společenským zvířetem, které se chce přesto naplnit a zažít svou individualitu. Tyto základní lidské potřeby, které se zdají být neslučitelné, jistě skrývají potenciál pro psychologické konflikty a mohou tak určitě podporovat psychózy nebo deprese nebo alespoň přispívat k jejich rozvoji. Například ti, kteří seberealizaci vůbec nezažijí a zažívají ji výhradně v závislosti na komunitě, mohou být náchylní k deprese. Totéž platí pro ty, kteří přijímají absolutní útěchu pro svou individualizaci. Abychom našli střední cestu mezi soběstačností a závislostí, život vyžaduje opakované vyrovnání se se základním konfliktem individualizace vs. závislosti, řešení současných problémů vyplývajících z tohoto základního konfliktu.