Úrovně klasifikace a závažnosti
Existují různé systémy pro klasifikaci závažnosti stolice inkontinence. V každodenní klinické praxi je však klasifikace fekální inkontinence podle Parků se používá především. Tento systém rozděluje výkaly inkontinence do tří stupňů: Stupeň 1: Toto je nejlehčí forma střevní inkontinence, kterou nelze zadržet a je nekontrolovaná. Stupeň 2: Jedná se o středně těžkou formu řídké tekuté stolice, která se neudrží a nekontrolovatelně odejde. Stupeň 3: Toto je nejtěžší forma Samostatně tvarovaná židle nemůže být zachována.
Diagnóza
První a nejdůležitější krok v diagnostice fekální inkontinence je podrobná konzultace mezi lékařem a pacientem (anamnéza). V průběhu tohoto rozhovoru by měl pacient hlásit své individuální příznaky. Během anamnézy se odborník také ptá na důležité faktory, jako je frekvence stolice, povaha stolice a okolnosti nedobrovolné stolice. Během užívání přípravku by se mělo diskutovat také o užívání léků, možných předchozích onemocněních nebo existujících alergií rozhovor mezi lékařem a pacientem.
Poté následuje kontrola anální oblasti. V průběhu toho ošetřující lékař věnuje pozornost podráždění, změnám na kůži v oblasti anus, praskliny, jizvy, hemoroidy a píštěle. Poté se provádí tzv. Digitálně-rektální vyšetření v levostranné poloze.
Během tohoto vyšetření lékař vyhodnotí jak anatomii, tak funkci externího svěrače. Snížené okluze již lze zjistit v tomto bodě diagnózy. Kromě toho lze provádět manometrická vyšetření, jako je takzvaná protahovací nanometrie nebo měření hodnot plnicího tlaku.
V mnoha případech se také doporučuje proktoskopie a rektoskopie. Pokud jsou nálezy nejasné, měl by se rozšířit rozsah diagnostických opatření. Další možností diagnostiky je měření schopnosti sevření a doby držení vnějšího svěrače fekální inkontinence.
Kromě toho tzv elektromyografie svalů se považuje za možnost vymezení a nervové poškození která je příčinou inkontinence. Zranění, poškození v oblasti svalu vnějšího svěrače nebo pánevních svalů lze vyloučit pomocí ultrazvuk zkouška. Příprava jednoduchých rentgenových paprsků konečník se provádí jen zřídka.
Mnohem častěji tzv. Kontrastní klystýr tlustého střeva (vyšetření kontrastní látky dvojtečka) slouží k diagnostice fekální inkontinence. Všechna vyšetření k diagnostice fekální inkontinence jsou obvykle zcela bezbolestná. Přesto většině pacientů připadají vyšetřovací metody nepříjemné nebo trapné.
Skutečný spouštěč hraje rozhodující roli při výběru vhodné léčby pacienta s fekální inkontinencí. Po rozsáhlé diagnostice a stanovení základního onemocnění lze společně s postiženým pacientem vypracovat plán léčby. V případě zánětlivých změn střeva a / nebo konečník, ve většině případů je zahájena farmakoterapie.
Nádory lze odstranit během operace. Pokud je příčina fekální inkontinence v oblasti sliznic nebo střevní stěny, lze i v těchto případech provést chirurgickou ablaci, čímž se problém odstraní. Takzvaná „stimulace sakrálního nervu“ představuje zcela novou metodu léčby pacientů trpících fekální inkontinencí.
Předtím, než byla stimulace sakrálních nervů poprvé použita u pacientů s fekální inkontinencí, byla po celá léta považována za zázračný lék v léčbě únik moči. V zásadě lze tento postup srovnávat se způsobem a kardiostimulátor funguje. Během provádění této metody léčby byly vyvolány impulsy z a kardiostimulátor stimulovat nervový plexus v oblasti kříže pomocí malých elektrod vložených pomocí a propíchnout.
Cílenou stimulací lze stimulovat sval vnějšího svěrače, aby znovu získal dostatečnou svalovou sílu. Kromě toho má elektrická stimulace také vliv na vnímání střevního obsahu, a tím i na schopnost držet. Metoda sakrální stimulace je zvláště vhodná pro léčbu neurologicky způsobené fekální inkontinence.
Formy inkontinence způsobené snížením pánevní dno lze účinně léčit pravidelnou a cílenou fyzioterapií. Dokonce i stisknutí svěrače několikrát denně může pomoci zvýšit jeho přídržnou sílu. Léková léčba fekální inkontinence má za cíl zabránit neočekávaným pohybům střev.
V tomto smyslu, projímadla ve formě čípků nebo klystýrů lze použít k vyprázdnění střeva v určitou dobu. Přizpůsobení stravanapříklad bylo prokázáno, že obohacení potravin vlákninou má pozitivní vliv na kontinentální aparát. Mírné formy fekální inkontinence lze dále léčit pomocí cíleného toaletního tréninku.
S touto metodou by se postižený pacient měl naučit defekovat každý den v určitou dobu. V počáteční fázi tohoto tréninku stolice může být vyprazdňování střev podporováno laxativními čípky. Během prvního týdne se zpravidla používá čípek s bisacodylem (například Dulcolax). Pokud je školení úspěšné, můžete přejít na účinnou látku glycerin (například Glycilax).
Po přibližně dvou až třech týdnech používání čípků je třeba se pokusit o úplné vybití. Střevo pacienta trpícího fekální inkontinencí by si už v tomto období mělo zvyknout na pravidelný „čas stolice“. Většině pacientů během školení pomáhá vedení tzv. Deníku stolice, ve kterém každý z nich stolice je zaznamenán přesně.
