Zdravá sebeúcta je důležitou součástí duševní zdraví. V dnešním světě, kde společnost směřuje stále více k individualizaci, je to důležitější než kdy dříve.
Co je sebeúcta?
Pojem sebeúcta znamená naše vlastní vnitřní hodnocení, pokud jde o naši osobnost, dovednosti, talent, silné a slabé stránky. Termín sebeúcta znamená naše vlastní interní hodnocení, pokud jde o naši osobnost, dovednosti, talenty, silné a slabé stránky. Je to z velké části krmeno zkušenostmi, které máme po celý život. Ti, kteří jsou vyučováni dětství být hodnotnou osobou rozvíjet základní důvěru v jiné lidi, která usnadňuje jejich pozdější život. Sebeúcta není statický stav. Každou novou zkušeností, ať už pozitivní nebo negativní, se mění obraz sebe sama. V zásadě se skládá ze tří složek:
Sebepozorování: někdo, kdo má v určitých situacích pozitivní zkušenosti, důvěřuje svým schopnostem a zvládá situace klidněji než někdo, pro koho tyto situace vyvolávají úzkost. Znalost vlastní fyzické přitažlivosti může také posílit nebo oslabit sebevědomí. Sociální srovnání: Kromě introspekce se neustále porovnáváme s ostatními lidmi. Chovají se ostatní v určitých situacích podobně? Kdo je lepší a proč? To má zase dopad na sebeúctu. Zpětná vazba: Když jsme uznáni, obdivováni a chváleni, zvyšuje se sebeúcta. Kritika ostatních a problémy s nimi mohou podkopat sebeúctu.
Funkce a úkol
Pozitivní sebeúcta je zdrojem pevnost pro náš každodenní život. Chceme vědět: Kdo jsem? Čeho jsem schopen? Jak cenný jsem? Lidé, kteří znají kladnou odpověď na tyto otázky, mají posilující základ. Pocit silných stránek je důležitým klíčem k životní spokojenosti člověka, zdraví a úspěch. Špatná nebo kolísavá sebeúcta na druhé straně může člověka ochromit a oslabit do té míry, že deprese. Spolehlivý psychologický základ nám pomáhá lépe odolávat každodenním požadavkům, od nemocí, odloučení / rozvodu, nezaměstnanosti až po zvládání (přírodních) katastrof. Aby člověk zůstal schopen jednat, potřebuje určitou vnitřní důvěru. Zejména v dobách rostoucí individualizace je stabilní vnitřní já důležité, aby si člověk uvědomil svoji vlastní hodnotu. Pozitivní sebeúctu lze parafrázovat jako sebeúctu, sebevědomí, sebeprosazování atd. Bez ohledu na to, jaké termíny jsou zvoleny, účinek zůstává stejný. Lidé s dobrou sebeúctou mají dobrou důvěru ve své vlastní schopnosti, a proto je pro ně snazší riskovat než nejistí lidé. I oni mohou selhat, ale hledají příčinu neúspěchu nejen v sobě, ale také ve vnějších okolnostech, na které máme jen omezený vliv. Protože mají pocit, že mohou také vyjádřit přání a potřeby, cítí se celkově spokojenější než sebevědomí lidé. Lidé, kterým chybí sebevědomí, si nejsou jisti svými schopnostmi a silnými stránkami. Z tohoto důvodu mají tendenci se vyhýbat riziku a vyhýbají se obtížným úkolům, protože nejsou tak dobře schopni vyrovnat se s porážkami a obvykle je připisují svým vlastním nedostatkům. Mají málo důvěry v sebe a snadno rezignují. Protože jejich nízké sebevědomí je o to větší, že potřebují vnější uznání, neukazují, z čeho jsou vyrobeni, a proto jsou okolím často podceňováni. Také nechtějí přitahovat nepříjemnou pozornost.
Nemoci a stížnosti
Jako sociální bytosti jsme do určité míry závislí na uznání ostatních lidí. Avšak ti, kdo činí svou vnitřní hodnotu zásadně závislou na vnějším uznání, jsou vystaveni obrovskému tlaku, aby vždy potěšili ostatní, a jsou ochotni udělat téměř jakýkoli ústupek, aby získali toto uznání. Pokud toto uznání nepřijde nebo je vyjádřena kritika, tito lidé reagují velmi snadno a interpretují to jako odmítnutí své osoby. Díky tomu se cítí méněcenní a může se dokonce vyvinout výrazný komplex méněcennosti. Výsledkem je vnitřní nutkání kompenzovat tuto méněcennost a tím více přesvědčit ostatní o vlastních úspěších. U mužů tento pocit často vede k nezdravému workoholismu, protože jsou více závislí na postavení než ženy. Když je sebevědomí pošpiněno, je těžké vypadat sebevědomě před vnějším světem. Vždy existuje strach z toho, že nejsme schopni uspokojit požadavky druhých nebo se stydíme. U některých lidí tyto obavy jdou tak daleko, že se vyvinou v realitu sociální fóbie a vyhýbat se ostatním lidem. Odstoupením však zhoršují svůj problém, protože vnější uznání, které je pro ně tak důležité, pak zcela chybí. Výsledkem je začarovaný kruh, který často vede k těžkému deprese a dokonce i sebevražedné sklony. V těchto případech je třeba naléhavě vyhledat lékařskou pomoc. V tomto bezpečném rámci se může pacient v ideálním případě dokonce naučit otevírat ve své nedokonalosti, kterou má nakonec každá lidská bytost. Naše současná optimalizační společnost však stále více odřezává sebeúctu lidí s obecně pozitivním pocitem sebe sama. Kvůli stálé poptávce vydávat všude to nejlepší, jinak by to bylo považováno za neúspěch, i lidé s pozitivním sebevědomím jsou často systematicky tlačeni do vyhoření.
