Vzácné chirurgické indikace
Méně časté, ale nezanedbatelné, jsou operace na hrudníku v případě selhání nebo nedostatečné počáteční terapie. Chirurgický zákrok může být nezbytný v případech opakující se tekutiny hromadící se v úzké mezeře mezi plíce a truhla (opakující se pleurální výpotek), nedostatečně léčitelné, úzce definované adheze plicní tkáně (bronchiektázie), plicní tuberkulóza který se nehojí navzdory léčbě antibiotika, a také v případech opakované tvorby hnisavé dutiny uvnitř plíce tkáň, kterou nelze dlouhodobě léčit (rekurentní plíce absces). Totéž platí, pokud a plíce zhroutí se odstraněním připojovacích sil, které normálně drží plíce na hrudníku, a tím zajistí jeho vývoj, a pokud dojde k hromadění vzduchu mimo jednu plíci (spontánní pneumotorax), stejně jako při prvním výskytu, kdy se jiné alternativy terapie ukáží jako neúčinné, nebo v případě chronického hnisání tkáně obklopující plíce (pleurální empyém).
Terapie
V případě plicní nemoci které vyžadují chirurgickou léčbu, chirurgická oblast je již chorobou přesně omezena. Ačkoli rozsah chirurgických zákroků je tedy v každém případě stejný, jednotlivé léčebné techniky se od sebe velmi liší a musí být samozřejmě přizpůsobeny každému případu, nemoc a pacient. Otevřenou operaci (torakotomii) lze v zásadě odlišit od minimálně invazivní torakoskopie prováděné pomocí videa (VATS). V otevřené chirurgii je přístup do operační oblasti obvykle získán řezem několika centimetrů na boku truhla zeď.
V některých případech je však nutné úplné otevření hrudníku zepředu dopředu, aby bylo možné zobrazit a ošetřit větší plochy. VATS, na druhé straně, pracuje s kamerou, která je vložena v anestezii přes malý kožní řez mezi žebra na povrch plic, což poskytuje chirurgovi jasný výhled. Prostřednictvím druhého a případně třetího přístupu lze poté do zorného pole a provozu přivést různé nástroje, které se nakonec používají.
Oba typy samozřejmě nabízejí určité výhody a specifická rizika. Obecně lze říci, že minimálně invazivní postupy dosahují kosmeticky příjemnějších výsledků a pacient se může po operaci zotavit rychleji, protože rány jsou menší, obvykle méně bolestivé, a proto méně problematické. Nevýhodou tohoto postupu však je právě to: Menší řezy a malé chirurgické nástroje znamenají, že jsou možné pouze drobné zákroky, které také musí probíhat relativně blízko k povrchu těla pacienta.
Často lze dosáhnout jen několika centimetrů hloubky. Kromě toho je pro chirurga často obtížnější jasně vidět a posoudit ošetřovanou oblast. Proto v mnoha případech plicní nemoci které vyžadují chirurgickou léčbu, bude stále rozhodnuto proti minimálně invazivnímu a ve prospěch otevřené operace.
V rámci tohoto postupu je myslitelné mnoho různých chirurgických zákroků: V závislosti na klinickém obrazu a stav u pacienta jsou myslitelné všechny varianty, od úplného odstranění plic (pneumektomie), k oddělení části postižené plíce (lobektomie), k odstranění několika menších plicních segmentů (resekce segmentu). Pro některé speciální případy byly zavedeny také specializované léčebné postupy, jako je odstranění kůže ležící na plicní tkáni (pleurektomie) nebo zavedení speciálního mastekového prášku (mastek) do dutiny mezi plícemi a truhla, jehož cílem je dosáhnout spojení obou složek (pleurodéza). Před každou operací je nezbytný důkladný test funkce plic, aby bylo možné posoudit, zda by pacient mohl danou operaci přežít a zda je po chirurgickém zákroku stále k dispozici dostatek dobře fungující plicní tkáně, která by jeho tělu dodávala kyslík.
Kromě toho vždy existuje otázka, zda je operace stále proveditelná. Například pro odstranění karcinomu nebo nádoru musí být splněno několik důležitých kritérií, včetně skutečnosti, že ani polovina plic nemusí být onemocněním ovlivněna a že cizí těleso musí být jasně definováno, a tedy snadno odstranitelné. Pokud se jedno nebo více z těchto kritérií nepoužije, předpokládá se situace, která je obtížná nebo dokonce nemožná, ve které by bylo jiné (neoperativní) zacházení nebo dokonce čistě paliativní péče je indikováno.
Pro diagnostiku a nepochybně detekci plicní nemoci které vyžadují chirurgickou léčbu, je k dispozici několik částečně doplňkových, částečně překrývajících se vyšetření a metod. Prvním krokem v případě nejasného klinického podezření na plicní onemocnění je rentgen hrudníku (hrudníku), který je standardně veden ve dvou rovinách, zepředu i z boku. Snímky počítačového tomografu (CT) jsou důležité pro bližší vyšetření a diferenciaci, ale také pro přípravu a plánování operace.
V některých případech (např. U dětí nebo při zvláštních problémech) je myslitelné také zobrazování magnetickou rezonancí (MRT). Možné invazivní diagnostické postupy jsou však specifické pro plíce: Pomocí endoskopu se dýchací trakt lze vyšetřit až do jednotlivých průdušek (bronchoskopie) nebo do plic jako celku (torakoskopie, viz VATS). Velkou výhodou těchto vyšetření je možnost odebrat vzorek (biopsie) oblastí podezřelých tkání kdykoli, které lze poté patologicky vyšetřit a klasifikovat, a přímé zobrazení plic bez padělání projekcí nebo složité rekonstrukce na počítači. Tato vyšetření však nelze provést bez anestézie, a proto se riziko s takovými invazivními vyšetřeními zvyšuje.
Pokud je infekční onemocnění plic je podezření, musí být vždy zahájena mikrobiologická diagnostika. Za tímto účelem jsou kultivační média naočkována v laboratoři vzorky sputa, které pacient vykašlal, nebo jakoukoli přítomnou proplachovací kapalinu, která by měla volně proplachovat průdušky. To samozřejmě platí i pro nyní vzácný případ plic tuberkulóza.
Který typ vyšetření je nakonec zvolen, závisí na typu podezření na nemoc, zkušenostech lékaře a do určité míry na standardních pokynech dané nemocnice. Možná prognóza nebo léčebný záměr (vyléčit nebo ulevit bolest?) také určuje rozsah aparaturní diagnostiky.
Z tohoto důvodu je téměř vždy možné několik různých diagnostických cest, ale všechny mohou vést ke stejnému výsledku. Zpravidla se použije kombinace dostupných možností, aby bylo možné co nejjasněji a nejpřesněji reprezentovat a hodnotit plíce a hrudník pacienta. Na základě toho lze poté společně s pacientem určit optimální léčbu - ať už s chirurgickým zákrokem nebo bez něj - v závislosti na diagnóze a typu onemocnění a s přihlédnutím k jeho přáním a představám.
Všechny články v této sérii:
