Klinická psychologie: léčba, účinky a rizika

Klinická psychologie je subdisciplínou aplikované psychologie a zabývá se vývojovou, emocionální, kognitivní, behaviorální i sociální základy duševních poruch a jaké mají účinky na chování. Klinická psychologie zahrnuje také neuropsychologii a lékařskou psychologii.

Co je klinická psychologie?

Když vnitřní nebo vnější poruchy ovlivňují lidi, systémy nebo skupiny, klinická psychologie používá vědecké metody ke studiu účinků na chování a zkušenosti. Pokud vnitřní nebo vnější poruchy působí na lidi, systémy nebo skupiny, klinická psychologie používá vědecké metody ke zkoumání účinků na chování a zkušenosti. Vzájemné vztahy jsou popsány ve formě předpovědí a diagnóz, přičemž výzkum, hodnocení a praktické postupy tvoří jeden celek. Výcvik i další odborná činnost se řídí takzvaným modelem vědec-praktik. Klinická psychologie je velmi široce definována a zabývá se nejen duševními poruchami, ale také širokou škálou systémů a metod pro diagnostiku, léčbu, rehabilitaci a prevenci. Disciplína však primárně provádí základní výzkum a v rámci výzkumu také hledá příčinu narušených oblastí fungování. Z výsledků je možné vyvinout metody, které přinesou změnu. V rámci klinické psychologické léčby se používají například psychologické rozhovory, behaviorální analýzy a psychodiagnostika. Délka nebo typ léčby závisí na konkrétní situaci nebo intenzitě příznaků.

Ošetření a terapie

Do oblasti činnosti klinického psychologa patří klinická psychologická diagnostika týkající se poruch chování, výkonnosti a psychologických změn, jakož i metody psychologické léčby založené na osobnostní a vývojové psychologii, studium teorie i sociální psychologie. Psychologická léčba by měla být vždy integrována do předchozí definice problému nebo do pozdějšího vyhodnocení. Průběh léčby je tedy následující:

  • Definice nebo popis problému
  • Indikace a rozhodnutí o léčbě
  • Plánování léčby
  • Vyhodnocení výsledku a procesu léčby

Intervence v této souvislosti zahrnuje práci s postiženou osobou, ale také měnící se institucionální a sociální podmínky. Vzhledem k tomu, že duševní poruchy jsou obvykle velmi složité, je často nutná celá řada různých forem intervence. Kombinované standardizované léčebné programy, jako např behaviorální terapie programy pro konflikty, stres a zvládání úzkosti, integrovaný psychologický terapie program pro schizofrenické pacienty nebo neuropsychologické tréninkové programy, které se používají například pro mozek se zde osvědčily. Intervence lze přiřadit k různým oblastem. Tyto zahrnují:

  • Poznání (strategie řešení problémů, vnímání, koncentrace schopnost, orientační schopnost).
  • Psychofyziologie (bolest management, biofeedback, povědomí o těle, relaxace, neuromuskulární reedukace).
  • Sociální chování (sociální vnímání, posilování mechanismů sebeovládání, trénink chování, trénink sebevědomí, komunikační trénink).
  • Zvládání nemocí (prevence relapsů, zvládání nemocí, podpora dodržování předpisů, psychoedukace).
  • Léčba specifická pro poruchu (rozvoj osobnosti, konflikt a stres řízení, afekt a kontrola agresivity, prevence sebevražd).

Klinicko-psychologická léčba je zaměřena na šest charakteristických rysů:

  • Volba prostředků: patří sem například konverzace, mezilidské vztahy a cvičení.
  • Funkce léčby: Důležitými funkcemi pro klinickou psychologickou léčbu jsou prevence, zdraví povýšení, rehabilitace a terapie.
  • Orientace na cíl: aby bylo možné zvolit správnou metodu klinicko-psychologické léčby, je nutná konkrétní formulace cílů. Tvoří základ pro rozvoj intervencí zaměřených na cíl.
  • Teoretický základ: léčba musí splňovat kritéria týkající se empirického výzkumu, empirických nálezů, teorií a hypotéz.
  • Hodnocení: je možné empiricky ověřit, zda je léčba účinná.
  • Profesionální akce: Intervence provádějí odborníci, přičemž terapeut a klient si aktivně vyměňují nápady. Obzvláště důležitá je také orientace na zdroje v průběhu léčby.

Nabídka je tedy zaměřena na jednotlivce, rodiny nebo páry, kteří trpí psychiatrickými chorobami, mentálním postižením nebo chronickými či akutními stres reakce. Tyto zahrnují:

  • Akutní krize nebo obtížné situace, jako je odloučení, smrt, katastrofa nebo násilí.
  • Úzkost, která je situační, jako dříve chemoterapie nebo chirurgický zákrok.
  • Psychosomatické stížnosti
  • Školní problémy nebo vývojové poruchy
  • Sexuální problémy vyskytující se v souvislosti s duševními nebo tělesnými chorobami.

Diagnostika a vyšetřovací metody

V kontextu diagnózy by měla být zkoumána přítomnost nebo stupeň vyjádření různých psychologických charakteristik. K tomuto účelu jsou k dispozici následující zkušební metody:

  • Testy výkonu (zahrnují testy způsobilosti, školní testy, obecné testy výkonu, testy inteligence, vývojové testy).
  • Psychometrické testy osobnosti (zahrnují testy struktury osobnosti, testy postoje a zájmu, klinické testy).
  • Postupy rozvoje osobnosti (to zahrnuje postupy kreslení a designu, verbálně-tematické postupy).

Kromě toho se také používá řada diagnostických postupů podporovaných počítačem, například testovací systém Hogrefe nebo testovací systém ve Vídni. Pokud je nutné zvládat stresové situace, nazývá se to krizová intervence. Jelikož krize probíhají ve fázích, používají se v jednotlivých fázích speciální intervence, které umožňují postiženým přeorientovat se. V rámci klinicko-psychologické konzultace terapeut předává odborné znalosti o určitých vzorcích poruch nebo způsobech, jak je lze změnit. Na rozdíl od klinické psychologické léčby je poradenství krátkodobou intervencí zaměřenou na řešení. V tomto procesu jsou klientům poskytovány nástroje a informace pro rozhodování a problém je zpracován. V důsledku toho lze zahájit změnu chování, ale jednotlivci nejsou po delší dobu sledováni.