Terapie spondylodiscitidy
Klíč k úspěšné terapii spondylodiscitida je důsledná imobilizace páteře pacienta. Takzvané ortézy, které se používají podobně jako korzet, fixují těla obratlů a meziobratlové ploténky. Alternativou je a omítka obsazení.
U obou imobilizací je pacientovi umožněno vstát a co nejvíce se hýbat. Pokud je úplná imobilizace páteře s těmito AIDS neuspěje, zůstává otevřená pouze jedna možnost: absolutní odpočinek v posteli. Pacient pak nesmí vstát po dobu nejméně 6 týdnů, aby se mu co nejvíce udržela záda.
Druhým základním kamenem terapie je podávání antibiotika, což je nepostradatelná součást každého spondylodiscitida léčba. Kromě těchto dvou opatření, chirurgická léčba spondylodiscitida lze považovat za doplňkové opatření. V určitých případech, které jsou podrobněji vysvětleny níže, chirurgie doplňuje a dokončuje zvolenou cestu léčby.
Efektivní a uspokojivé bolest terapie pro pacienta by neměla být zanedbávána. Zejména v případě dlouhodobé imobilizace a terapie by pacient neměl trpět více bolest než kdykoli je to nutné. Volba správného antibiotika je zásadní pro uzdravení pacienta, protože pouze tak lze zajistit cílenou terapii.
Z tohoto důvodu je původcem nespecifické spondylodiscitidy a jeho citlivosti na antibiotika a možné odpory jsou nejprve identifikovány. Nejjednodušší a nejrychlejší způsob detekce patogenu je aplikace krev kultur. Odstranění postižené tkáně (biopsie) nebo odběr vzorku malou operací v anestezii jsou další možnosti.
Ve srovnání s krev kultur, lze pomocí těchto metod přesněji a spolehlivěji určit patogeny. Stojí to však podstatně více času a úsilí. Pokud je však potřeba rychlejší akce a pacienta stav již neumožňuje detekci patogenů, podává se intravenózní antibiotikum, které má široké spektrum účinku proti nejčastějším příčinám spondylodiscitidy: Staphylococcus aureus a Escheria coli.
Jakmile je patogen identifikován, cílená antibiotická terapie se podává infuzí („kapáním“). První volbou je obvykle kombinovaná terapie, tj. Současné podávání různých antibiotika. Clindamycin (1800 2 mg denně) plus ceftriaxon (800 g denně) se kombinují, což lze alternativně nahradit ciprofloxacinem (XNUMX g denně).
Podáním drogy do žíla (intravenózně) je dosaženo vyšší účinnosti, protože antibiotikum nemusí procházet gastrointestinálním traktem a je zde metabolizováno. Některá antibiotika lze navíc absorbovat pouze do krev přímou cestou. Průběh a patogeny spondylodiscitidy se značně liší, takže v současné době neexistují jednotné pokyny týkající se délky léčby.
Antibiotika se zpravidla podávají intravenózně a po dobu přibližně 2–4 týdnů. Pokud je pacient obecně stav a krevní hodnoty (parametry zánětu) se zlepšují, lze přepnout na orální terapii ve formě tablet nebo tobolek. Musí se užívat až 3 měsíce, v závislosti na průběhu spondylodiscitidy.
U rizikových pacientů lze délku léčby dokonce prodloužit. Antibiózy podávané po delší dobu způsobují další zátěž těla. Může se vyskytnout řada vedlejších účinků.
Často ledvina a játra trpí trvalým podáváním léků. Je proto důležité, aby játra a ledvina Hodnoty jsou sledovány během dlouhodobé léčby antibiotiky. Možnost chirurgické léčby spondylodiscitidy spočívá v otevření zanícené oblasti pro chirurga, aby zkontroloval a vyhodnotil stávající poškození. Za tímto účelem se často volí tzv. Ventrální přístup, tj. Vystavení těl obratlů z břicha.
Během této operace leží pacient na zádech. Nejprve chirurg odebere vzorky zanícené oblasti, které jsou poté vyšetřeny na typ patogenu a účinnost různých antibiotik. Poté následuje chirurgická léčba zánětu, tj. Velkorysé odstranění infikované tkáně a nekrotických částí.
Po tomto kroku zvaném debridement je rána důkladně opláchnuta a často ošetřena přímo antibiotikem. Tento krok poté následuje - jakmile si je chirurg jistý, že se zánětlivá situace zlepšila - tzv spondylodéza, tj. zablokování několika těl obratlů. To slouží ke stabilizaci a vyztužení páteře a obvykle se provádí pomocí systému kovových šroubů a tyčí.
Ve vzácných případech je pacientova zdravá kost odstraněna z jiného místa a přesunuta ke stabilizaci. Jednotlivé podrobnosti operace a použité techniky se však významně liší v závislosti na nemocnici a chirurgovi. Pokud je taková operace naplánována, lékař bude pacienta informovat o přesnějších podrobnostech.
Někteří lékaři například léčí všechno přímo v jedné operaci, zatímco jiní se spoléhají na takzvaný dvoustupňový postup a po (menší) první operaci a vhodné přestávce provedou druhou operaci. Pro pacienta má tato procedura tu výhodu, že musí podstoupit pouze menší, kratší procedury a může se zotavit mezi dvěma operacemi. Na druhé straně dvoustupňový postup přirozeně stále znamená další operaci s dalším anestetikem a všemi riziky, která operace přináší.
Rozhodnutí pro jednostupňový nebo dvoustupňový postup musí být proto v každém případě důkladně promyšleno a pečlivě zváženo. Po operaci má stabilizace za následek úplné vyloučení mobility v pevném segmentu, který na jedné straně chrání před následným tělo obratle zlomenin a na druhé straně vede k rychlejšímu a bezpečnějšímu hojení spondylodiscitidy. Pacienti, kteří podstoupili chirurgický zákrok, se mohou vrátit k normální mobilitě relativně brzy, ačkoli ztráta pohyblivosti způsobená operací je ve většině případů dobře tolerována a nepředstavuje příliš velké omezení.
Důvodem pro operaci pacienta trpícího spondylodiscitidou je přítomnost neurologických deficitů (jako je paralýza, parestézie nebo ztráta citlivosti), selhání neoperativní léčby nebo rozsáhlá destrukce kostí, která již vedla k výraznému hrbolu. Pacienti, jejichž bolest nelze zmírnit ani při optimální terapii, by měla být léčena také chirurgicky. Na druhé straně by neměli být operováni velmi staří, křehcí pacienti nebo ti, kteří jsou velmi slabí.
Protože každá operace je spojena s riziky, měly by být tyto skupiny pacientů spíše léčeny bez chirurgického zákroku. Největší riziko operace u spondylodiscitidy je paraplegie způsobené chirurgem. Tato komplikace je však velmi vzácná, zejména u ventrálního přístupu popsaného výše.
Všechny články v této sérii:
