Míra přežití
Míra přežití se v medicíně obecně uvádí jako statistická hodnota „pětileté míry přežití“. To vyjadřuje v procentech počet přeživších po 5 letech u definované skupiny pacientů. Pro Ewingův sarkom, uvedená míra přežití leží v rozmezí mezi 40% a 60-70%.
Tato široká rozmezí vyplývají ze skutečnosti, že míra přežití závisí na zamoření příslušné oblasti kostí. Například pokud kosti postižených paží a / nebo nohou je pětiletá míra přežití 5–60%. Pokud pánevní kosti jsou ovlivněny, míra přežití je 40%.
Jak vysoké je riziko relapsu?
Průměrná pětiletá míra přežití je 5%. Zde lze předpokládat, že se jedná o agresivní a maligní rakovina. Pětiletá míra přežití naznačuje, že v průměru je polovina všech diagnostikována Ewingův sarkom vede k smrti. Pokud však po 5 letech úspěšné léčby Ewingův sarkom nelze zjistit žádné další nálezy, rakovina je údajně vyléčen.
Následná péče
doporučení:
- V roce 1 a 2: by mělo být klinické vyšetření každé tři měsíce. Obvykle to bude zahrnovat místní Rentgen vyšetření, laboratorní testy, CT hrudníku a kostry celého těla scintigrafie. Jednou za šest měsíců se obvykle provádí místní MRI.
- V roce 3 až 5: klinické vyšetření by mělo být prováděno v šestiměsíčních intervalech. Během tohoto vyšetření místní Rentgen vyšetření, laboratorní testy, CT hrudníku a kostry celého těla scintigrafie jsou obvykle prováděny. Jednou za rok se obvykle provádí lokální MRI. - Od 6. roku se obvykle jednou ročně provádí: an Rentgen kontrola s laboratorním vyšetřením a CT hrudníku i kostry celého těla scintigrafie a místní MRI.
Shrnutí
Nemoc (Ewingův sarkom) dostal své jméno podle prvního popisu Jamese Ewinga v roce 1921: vysoce maligní nádory, které se vyvíjejí z degenerovaných primitivních neuroektodermálních buněk (= nezralé prekurzorové buňky nervových buněk). Ewingovy sarkomy tedy patří k primitivním, maligním a solidním nádorům. Jak již bylo uvedeno výše, Ewingovy sarkomy postihují hlavně střední oblasti dlouhé trubice kosti a pánev, ale je také možné, že horní část paže (= pažní kost) nebo žebra jsou ovlivněny, takže paralelně s osteosarkom objevit.
Kvůli doprovodným známkám zánětu, záměně s osteomyelitida je myslitelné. Kvůli metastáz, které se vyskytují velmi rychle (přibližně 1⁄4 všech pacientů již vykazuje tzv. dceru metastáz při diagnóze) lze Ewingovy sarkomy nalézt v měkké tkáni podobně jako rhabdomyosarkom.
Plíce jsou obvykle nejvíce postiženy metastázami. Příčiny, které by mohly být zodpovědné za vývoj Ewingův sarkom jsou stále neznámé. V současné době se však předpokládá, že ani genetická složka (dědičnost), ani již provedena radioterapie může být zodpovědný za vývoj.
Bylo však zjištěno, že Ewingův sarkom se často vyskytuje, když v rodině existují anomálie skeletu nebo když pacienti trpí retinoblastom (= maligní nádor sítnice vyskytující se v dospívání) od narození. Výzkum ukázal, že nádorové buňky takzvané rodiny Ewingova sarkomu vykazují změnu na chromozomu č. 22.
Předpokládá se, že tato mutace (genetická změna) je přítomna asi u 95% všech pacientů. Ewingové sarkomy mohou způsobit otok a bolest v postižených oblastech, které mohou také souviset s funkčními omezeními. Horečka a střední leukocytóza (= zvýšení počtu leukocytů v krev) jsou také myslitelné.
Vzhledem k možnosti záměny například s osteomyelity (viz výše) není diagnóza vždy snadná, a může proto vyžadovat biopsie (= vyšetření jemné tkáně vzorku tkáně) kromě zobrazovacích postupů (rentgenové vyšetření). Terapeutické přístupy se obvykle uplatňují na několika úrovních. Na jedné straně takzvaný terapeutický plán před operací obvykle poskytuje chemoterapeutickou léčbu (= neoadjuvant chemoterapie).
I po chirurgickém odstranění Ewingův sarkomje pacient terapeuticky léčen radiační terapií a v případě potřeby obnoven chemoterapie. V tom je rozdíl osteosarkom začne být patrný: Osteosarkom má ve srovnání se sarcomem Ewingovým nižší radiační citlivost. Zda se vyskytnou recidivy (obnovený růst nádoru), silně závisí na rozsahu tvorby metastáz, reakci na předoperační chemoterapie a „radikalita“ odstranění nádoru. V současné době se předpokládá, že pětiletá pravděpodobnost přežití je přibližně 50%. Zejména chirurgická vylepšení za posledních 25 let umožnila zlepšit pravděpodobnost přežití
